Štěpánek
Svůj porodní příběh začnu takovým hezkým příslovím „člověk míní, život mění“, které přesně vystihuje naše „plány“, na to kdy jsme s manželem chtěli první dítě. V listopadu 2018 jsem vysadila antikoncepci a nechali jsme věcem volný průběh, s tím, že se začneme více „snažit“ v druhé půli roku 2019, aby se prcek narodil 2020. Byl únor a i přesto, že jsem měla menstruaci stále nepravidelnou, tak zpoždění bylo nezvykle dlouhé. Mé kroky tedy vedly do lékárny pro těhotenský test, který byl druhý den pozitivní, šla jsem hned to ráno k doktorce a ta těhotenství už jen potvrdila. Měli jsme velkou radost a těšili se ☺
Celé těhotenství probíhalo naprosto bez problémů, jak mých, tak děťátka a já si pomalu rostoucí bříško a celé těhotenství užívala naplno.
O porodní asistentce Šárce jsem zaslechla už dávno, občas jsem se koukla na její facebookovou stránku pokochat se miminky, ale nijak zvlášť jsem o využití této služby pro sebe neuvažovala. Zlom samozřejmě nastal v průběhu těhotenství, když jsme doma otevřeli téma přítomnosti otce porodu. Manžel si nebyl úplně jistý jestli se mnou bude i na porodním sále, měl obavy, aby např. nepřekážel a nebyl mi spíše na obtíž. Manžela jsem nechala ať se rozhodne sám, podle toho jak se v dané situaci bude cítit.
Avšak v tuto chvíli jsem si vzpomněla na soukromou porodní asistentku a začala o ní vážně uvažovat, hlavně z důvodu abych v průběhu celého porodu a hlavně na porodním sále „nebyla sama“. Nakonec jsem Šárce zavolala, domluvily jsme se, že se sejdeme na plavání a probereme detaily. Slovo dalo slovo a Šárku jsem měla rezervovanou na termín porodu 2. 11.
V 33+6 tt se nám po cestě do Ostravy (v pátek 13. ☺) stala taková nepříjemnost, na základě které jsem skončila přes víkend na pozorování v nemocnici, kde zjistili výrazně zkrácený čípek. Takže klidový režim pro jinak docela aktivního člověka se dvěma psi byl na světě. Má ošetřující gynekoložka nařízený nemocniční režim ještě více zpřísnila a hrozila porodem v Ostravě. Hned po kontrole jsem celá zoufalá se strachem hlavně o mimčo volala Šárce, co se stalo, a jak to vidí ona a i přes obyčejný telefonní hovor mě neskutečně podpořila, že to zvládnu, že to není tak dlouho.
Nakonec jsem tedy tři týdny opravdu ležela a odpočívala.
Klidový režim skončil a my si se Šárkou dali konečně předporodní schůzku, přesně to bylo ve čtvrtek 3. 10. ☺ povídali jsme si o mých představách, které jsem jako správná prvorodička neměla žádné. Šárka mi vše vysvětlila, odpovídala na všechny mé dotazy, dala mi rady jak se na porod začít postupně připravovat, manžela podpořila v rozhodování zda být či nebýt u porodu. Zkrátka byly to příjemně strávené dvě hodiny.
A světe div se, na žádné velké přípravy k porodu ani nedošlo. Pět dní od schůzky, tedy v úterý 8. 10 v 5:10 ráno mi praskla plodová voda. Volala jsem hned Šárku, že „asi rodím“ 😀 Zároveň jsem volala manžela, který půl hodinky předtím odjel do práce, do Opavy. Takže na otočku, na kafe ☺
Šárku jsem zastihla zrovna v nemocnici před koncem noční směny, domluvily jsme se, že tam na mě počká, doktorka mě vyšetří a uvidíme, co bude dál. Pro mě to znamenalo zalarmovat mamku, aby mě odvezla a v 6h jsem byla v porodnici, kde se potvrdil odtok plodové vody a 2cm otevřené porodní cesty, pro Šárku to znamenalo, že se spánek po noční nekoná a začíná další šichta. Promiň ☺
Přesunuly jsme se na pokoj, kde byla Šárka skoro celou dobu se mnou. Přesně věděla, kdy odejít a nechat mne o samotě nebo jen s manželem, udělala mi bylinnou napářku, radila, co mám dělat pro uvolnění bolesti, podporovala mě a byla oporou stejně jako můj muž.
Kolem 10h jsme se přesunuli na porodní sál, včetně manžela ☺ a tak jak jsem chtěla zkusit různé porodní polohy a vybrat si tu nejvhodnější, tak jsem nevyzkoušela ani jednu, protože veškerá bolest šla do zad a každý pohyb byl nesnesitelný, nejlépe mi bylo na posteli, kde jsem střídala ležení na boku a klek, kdy mi Šárka masírovala záda. Pracovala i s hrází, bohužel jsem nestihla doma dělat masáže. Šárka celý porod vedla profesionálně a zároveň byla pořád kamarádská.
V 11:06 vykouklo naše štěstí na svět, chlapeček Štěpán.
O těch krásných nezapomenutelných pocitech štěstí a lásky, které právě nastaly psát nebudu. Kdo nezažije, nepochopí ☺ Po dvou hodinách nádherného bondingu šel manžel se Štěpánkem na umytí a já se Šárkou do sprchy a potom na pokoj, kde jsme se všichni tři zase sešli a užili si zbytek úžasného dne, kdy se nám změnil život ☺
Šárce patří obrovský dík za vše, co pro nás tři udělala. Třeba se ještě uvidíme ☺Šárko, díky, jsi supr.
Matyášek
Když jsem se o mém těhotenství dozvěděla, ani mě nenapadlo zjišťovat si možnosti privátních dul a porodních asistentek. Brala jsem za samozřejmost, že odrodím v nejbližší porodnici a více neřešila. Ve třetím trimestru jsem na doporučení známých začala navštěvovat prohlídky porodnic. Měla jsem představu fyziologického a zdravého porodu bez zásahů. A až po pár prohlídkách mi došlo, že ne ve všech porodnicích je to samozřejmostí. Což mě přivedlo ke krnovské porodnici, která je vyhlášená přirozenými porody včetně poporodní péče.
Stále mě však zneklidňoval fakt, že nevím, kdo bude se mnou u porodu. Jsem typ člověka, který musí mít v danou osobu důvěru a plně ji znát, aby se otevřel. Nelenila jsem a hledala na internetu dostupné informace, a tak přišla na Šárku. Byla mi hned sympatická z fotografií na jejím webu. Dále jsem narazila na další a další PA, ale stále měla v hlavě Šárku. Dala jsem na svůj šestý smysl a domluvila si s ní schůzku. Hned na první pohled mi padla do oka. Při představě, že bude u mého porodu, jsem byla klidnější, takže bylo jasno. Šárka bude u porodu mého syna. Pár týdnů před porodem jsme se ještě sešly na informativní schůzku, kde jsme probrali můj porodní plán a domluvily se na předporodní přípravě (napářka, masáž hráze).
Nastal den D. O půl druhé v noci mi začaly kontrakce. Přibližně hodinu jsem se to snažila přecházet v domnění, že jde o poslíčky. Ale navíc jsem cítila vystřelování bolesti do zad, což jsem do té chvíle nezažila. Poté jsem volala Šárce. Šárka mi radila, jak bolesti rozdýchávat a její hlas mě po telefonu neskutečně uklidňoval. Domluvily jsme se, že ještě počkáme, aby se z toho opravdu nevyklubaly poslíčci. Bolesti však byly čím dál silnější a nad ránem jsem volala Šárce, že je to opravdu tady. Daly jsme si sraz v porodnici, kde nás Šárka již čekala. Z domu jsme vyjížděli s přítelem v 7:00 a do porodnice dojeli na minutu přesně. Hned jsem šla na prohlídku, kde mi paní doktorka řekla, že jsem plně otevřená a jdeme rodit.
Za přibližně hodinku v 9:10 se mi narodil krásný syn Matyáš. Díky Šárce proběhl porod fyziologicky v pořádku, bez nástřihů a jakýchkoliv tlumících látek. Při porodu mi byla neuvěřitelnou oporou – radila mi jaké polohy jsou v tu danou dobu nejlepší, nahřívala hráz, podporovala psychicky. Byl to můj VYSNĚNÝ POROD. Mít Šárku u porodu bylo mé nejlepší rozhodnutí v životě. Navždy tak budu s úsměvem vzpomínat, jak se můj syn zrodil na svět ☺
Děkuji Šárko <3
Adléta
Příchod naší malé Adlétky
Po svatbě v srpnu 2018 jsme se s manželem rozhodli, že už nastala ta pravá chvíle začít se pokoušet o miminko avzhledem k mojí rodinné anamnéze a k přítomnosti mutace v enzymu MTHFR a přece jen ve 27 letech už je vhodnáchvíle začít zkoušet. Co kdyby to tak rychle náhodu nešlo a my čekali na potomka x dalších let. Vyzbrojila jsem sevhodnými vitamíny, ovulačními testy (jako správná prvnička: D a po 10 letech nepřetržitého užívání antikoncepce, jsem chtěla vědět, kdy už bude správná chvíle) a v listopadu jsem již manželovi nadělovala k narozeninám pozitivní těhotenský test a začali jsme se oba na miminko těšit.
Těhotenství probíhalo celkem standardně, alespoň z gynekologického hlediska naprosto bez problémů. To že jsem od první chvíle měla neskutečně zahleněný krk, že mě hodně bolely břišní svaly (ono taky s velikostí 34, když se to začne v břiše všechno roztahovat, tak to žádný med není a to místo se tam hold udělat musí), že mi v prosinci luplo v kříži a musela jsem to tak leda rozcvičit, protože žádné svalové relaxanty radši brát nechcete a ani vám je pořádně nedají, to všechno už je věc druhá. V takových chvílích je člověk rozhodnut, že jedno dítě stačí. Ale teď s odstupem skoro tří měsíců si říkám, že bych si to ráda zopakovala. Už na začátku těhotenství jsem byla rozhodnuta, že chci porodit v mém rodném Krnově, když navíc i celá rodina zde stále bydlí, nehledě na vyhlášenou krnovskou porodnici, kde pokud to jde, vám vyjdou vstříc. Stejně tak jsem byla rozhodnuta, že chci rodit se svou privátní porodní asistentkou a tak jsem začala hledat a našla Šárku a po telefonním rozhovoru jsem si byla jistá, že chci, aby mě k porodu doprovázela. K rozhodnutí mít soukromou PA jsem došla tak, že jsem si přála mít v tomto okamžiku u sebe člověka, kterého alespoň trochu znám, a který se v půlce porodu nebude střídat s jinou, další osobou.
Menší krize nastala v květnu, kdy se mi zkrátil čípek ze 4 cmna cca 2,5 cm. Ono taky v 7. měsíci pobíhat v kruhu na výstavě se psem zřejmě není moc dobrý nápad, do toho trochu víc stresu a už mi doktorka nařídila klidový režim. Dva týdny jsem radši nevylezla z postele, ale byla jsem z toho tak psychicky špatná, že jsem po těch dvou týdnech postupně začínala normálně fungovat i když jsem se snažila více odpočívat a ležet. Šárka se mnou pokaždé prokonzultovala aktuální nález a začátkem června jsme se sešli na osobní schůzce, kde jsme probraly moje představy a reálné možnosti. Šárka mě poučila, co a jak, doporučila pít maliník, jíst lněné semínko, melasu, masírovat hrát, cvičit s aniballem, ale všeho s mírou, když mi už nějakou dobu hrozil předčasný porod. Rady jsem si vzala k srdci a poctivě vše jedla a cvičila. Na kontrolách byl nález pořád stejný, tak jsem pomalu během června už zas začala chodit na krátké ranní procházky se psy, které jsem postupně prodlužovala. Během července se nález již začal měnit, pomalu jsem se začala otevírat, nejdřív na 1 cm, poté na 2 cm a tak jsem vydržela asi dalších 14 dnů. Malá byla hlavičkou natlačená hodně dole, takže ke konci těhotenství to bylo velice nepříjemné, a když se začala v bříšku hýbat, tak i dost bolestivé.
Týden před termínem jsme se s manželem již chtěli nastěhovat k rodičům, abychom byli porodnici na blízku. Přece jen to z Bohumína chvíli trvá, než člověk dojede. V sobotu 20.7 jsme během dne chtěli doma poklidit a v klidu odjet do Krnova. Já byla rozhodnutá, že již udělám cokoliv proto, aby se během toho víkendu porod rozjel, protože už jakýkoliv pohyb byl velice nepříjemný, do toho to letní vedro a já si připadala, i s mým malým bříškem, strašně neohrabaná. Plán tak byl jasný, ráno na kolenou vyšurovat celý byt a odpoledne si vyjít cvilínské schody klidně i 2x a kdyby ani to nezabralo, tak večer vyzkoušet další „babské rady“. Na nic z toho však nedošlo, protože naše malá se v pátek pár minut před dvanáctou v noci rozhodla, že chce přijít na svět a praskla mi voda. Je pravda, že mi celý pátek dopoledne bylo tak nějak zvláštně. Chtěla jsem být zalezlá v posteli, nejlépe po tmě, ale odpoledne se mi již udělalo lépe, tak jsem tomu nepřikládala váhu. Přece jen přes den byla bouřka, tak jsem tuto nepohodu přikládala změně tlaku.
Tím, že byla hlavičkou nacpaná dole, tak mi plodová voda, jen tak učurávala a v první moment jsem si myslela, že jsem to spíš cestou na záchod nevydržela a stala se mi menší nehoda: D Ale popravdě bylo to celé zvláštní, 5 minut jsem jen tak pochodovala po bytě a přemýšlela, jestli mi ta voda praskla nebo ne. Dle rady Šárky jsem si zkusila dát vložku a samozřejmě, že byla za chvilku mokrá. Tak jsem po dvanácté zavolala Šárce, že rodím a že vyrážíme do Krnova, a že se cestou domluvíme, zda dojedeme k rodičům a ještě počkáme, co bude nebo zda již dojedeme do porodnice. Šárka již v porodnici byla s jinou klientkou. V té době jsem ještě neměla žádné bolesti. Za dalších pár minut jsme nasedli do auta a vyrazili směr Krnov. Ani jsme nevyjeli z Bohumína a začaly se objevovat lehké bolesti, ale nic, co by se nedalo vydržet. Ze srandy jsem zapnula aplikaci a bolesti si měřila. Přicházely po 3 minutách. V Opavě už jsem volala Šárce, že pojedeme rovnou do porodnice, že už mám bolesti po 3 minutách, že nejsou nějak velké, ale že jsou. Při dojezdu do Krnova už byly bolesti po 2 minutách a už začínaly být výraznější, takže jsem se na sedadle i dost vrtěla. Po příjezdudo porodnice nás Šárka uvítala, vyšetřila mě, nález už tehdy byl pěkný (3-4 cm). Natočila mi ozvy a šlo se na sál. Po vyžádaném klystýru se celý porod ještě více rozjel. Šárka byla úžasná, krásně se o mě celou dobu starala, i když mám polovinu věcí v mlze, vím, že tam byla, že mi nabízela různé možnosti, podporovala mě a nahřívala mi hráz. Nakonec jsem se přemístila na vyhlášenou porodní stoličku, kde jsem také porodila.
Od počátku těhotenství jsem byla rozhodnuta, že si naší malou holčičku přivedu na svět vlastní silou, odhodláním a hlavně co nejrychleji. Zřejmě mi dost pomohlo i to, když mi Šárka řekla, že se mám podívat, jak rodila moje maminka, a že je pravděpodobné, že takto budu rodit také. A byla jsem odhodlaná to taky tak udělat. Od prasknutí vody jsem za další 4 hodiny porodila naší malou Adlétku, bez jakékoliv medikace, či nástřihu. V závěru to sice na menší nástřih vypadalo, když mi nešla dotlačit, i když za to mohla spíš skutečnost, že jsem byla špatně zavěšená na šátku a tlačila jsem do břicha místo dolů. Tímto bych chtěla poděkovat i paní doktorce Renátě Kupkové, která mě ze zadu chytla a narovnala tak, že když jsem zatlačila, malá ze mě pomalu vystřelila a za to, jak mi krásně zašila drobná poranění, po kterých není po 2 měsících od porodu ani památky.
Šárko, velice ti děkuji, že jsi asistovala a podporovala mě při narození naší dcerky.
Kryštof
Na začátku minulého roku jsme se s přítelem rozhodli, že už bychom chtěli rodinu. Ke konci roku už jsem častěji slýchávala od přítele kolega řeší druhé dítě, další kolega s manželkou jsou v očekávání apod. Za pár dní přítel přišel, že dostal doporučení od kolegy na kliniku v Olomouci a objednal nás.
V rámci vyšetření mi paní doktorka udělala ultrazvuk, zavolala přítele a oznámila nám, že čekáme miminko. Měla jsem slzy v očích, velmi smíšené pocity z toho, co nás všechno čeká a nebyla jsem schopna ani slova. První slova, která jsem ze sebe následně dostala byla: „musíme volat Šárce,
abychom využili její služby, já bez ní neporodím“. Celé těhotenství probíhalo bez problémů vůbec jsem se neomezovala v pohybu, jak mi radila Šárka.
Ke konci těhotenství jsem chodila na těhotenské plavání pod vedením Šárky, kde jsme vše probíraly a vyměňovaly si informace, rady, zkušenosti a pocity s dalšími těhotnými ženami. Kdybych mohla chodila bych určitě plavat od začátku těhotenství, pravidelný kontakt s Šárkou a kolektivem mi dodával pocit, že s malým vše zvládneme a není čeho se bát. Šárka nám dávala rady a tipy, jak se lépe na porod „připravit“, a tak jsem ke konci těhotenství: pila maliníkový čaj, jedla datle, lněná semínka, dělala nápařku, cvičila s aniballem a masírovala hráz. Potřebovala jsem mít pocit, že jsem připravená a udělala jsem maximum proto, abychom porod zvládli co nejlépe.
A jak to všechno přišlo/proběhlo? Čtvrtý den po termínu, jsem ráno začala pociťovat slabé kontrakce (dlouho jsem se ujišťovala, aby to náhodou nebyl planý poplach), přítel se zrovna budil do práce tak jsem mu řekla ať ještě spí, že dneska budeme rodit a já si šla připravit nápařku, dodělala ještě nějakou práci a napsala jsem Šárce, jak se cítím apod. a od té chvíle jsme byly neustále v kontaktu.
V poledne jsme si napsaly, kdy se sejdeme v porodnici, kde mě Šárka samozřejmě čekala, zajistila vše potřebné, vyšetřila mě příjemná paní doktorka Karolína a následně jsem odcházela na pokoj. Šárka mi domluvila přístup hned na porodní sál, kde jsme měli všichni klid a mohli jsme se soustředit na porod. Okolo 17.00 hodiny začaly časté a intenzivní kontrakce, které jsem strávila na doporučení Šárky ve sprše což bylo velmi příjemné, a takhle to probíhalo cca do 20.00 hodin. Protože jsem se pomalu otvírala a již jsem cítila únavu, přišla nabídka epidurálu. Uběhlo sotva 30 minut a já cítila tlak a Šárka tedy řekla: „tak jdem na to“ (a já si v duchu říkala: „už, Lenka říkala, že odpočívala 2 hodiny“), od té chvíle to byla pěkná show, s krásným koncem kdy jsme na sobě měla svého syna a vedle sebe přítele. Na konec přišel pan doktor, který mi řekl: „paní inženýrko jen 2 stehy“ 😀 😀 (v ten moment jsem si připadala, jako v práci), které nemusely být, kdybych nebyla taková cíťa.
Šárka mě u porodu celou dobu velmi intenzivně a pozitivně podporovala, pracovala s mou hrází, koordinovala přítele a celý porod vedla velmi profesionálně (věděla přesně, kdy je vhodná chvíle nechat nás o samotě, a naopak kdy jsme jí potřebovali). I během těhotenství jsem se na ní mohla obrátit s různými otázkami a prosbami o rady, stejně tak po porodu až do teď. Šárka je člověk na svém místě, děkuji že jsem mohla využít její služby, byla to ta nejlepší investice, kterou bezpochyby ještě využijeme, pokud budu rodit podruhé, takže Šárko na porodním sále se uvidíme nejdříve za 4 roky a už teď se těšíme.
Děkujeme za tvou péči a pozitivní energii
Filípek
Jak prišlo naše štěstí na svět
Od mé kamarádky jsem se dozvěděla, že každý týden probíhá plavání pro těhotné. Neváhala jsem a jednoho dne jsem to šla vyzkoušet. Po první lekci jsem byla nadšená nejen ze samotného plavání, ale i z porodní asistentky Šárky. Během lekcí nám vykládala své zkušenosti u asistence u porodů, a také dávala různé praktické rady, jak se k porodu připravit. Po pár týdnech a domluvě s přítelem jsem se se Šárkou domluvila na schůzce, aby nám řekla veškeré informace k porodu. A bylo rozhodnuto – Šárka u mého porodu nesmí chybět. Jelikož měřím pouhých 156 cm bála jsem se, že pokud bude náš chlapeček velký, budu muset jít na císařský řez. Chtěla jsem si porod a příchod našeho malého štěstí na svět urychlit. Používala jsem Anibal, masírovala jsem si hráz a 14 dní před porodem jsem začala s napářkami, abych si porod vyvolala, protože jsem věděla, že je všechno připraveno a ke spontánnímu porodu nic nechybí.
A 16. 7. přišel čas na den D. Kolem 4 hodiny ráno mi odteklačirá plodová voda a už začaly kontrakce po 10 minutách. Nemohla jsem usnout, byla jsem plná očekávání. Dala jsem si horkou vanu, aby se kontrakce zrychlily. To však moc nepomohlo. Po 5 hodině ranní jsme si se Šárkou napsali, kontrakce jsem měla po 7 – 10 minutách, byly nepravidelné. Dobalila jsem si zbytek věcí a vyrazila s přítelem do porodnice. Šárka už nás čekala na ošetřovně. Natočila mi ozvy a zavolala doktora ať mě vyšetří. Byla jsem otevřená pouze na 2 cm, tak jsem přítele poslala domů s informací, ať je na telefonu kdyby náhodou.
Šla jsem na pokoj a po snídani jsem odpočívala. Kolem 8 hodiny mě vyšetřil pan primář – stále jsem byla málo otevřená, kontrakce po 7 minutách. Během dopoledne odcházím na porodní sál, kde mi Šárka dává nálev a natáčí několikrát ozvy. Nastal čas oběda, odmítám, nemám hlad a na oběd nemám ani pomyšlení. Už bych to chtěla mít za sebou, ale jsem hrozně vyčerpaná, unavená a stále jsem málo otevřená. Po konzultaci se Šárkou a příjemnou paní doktorkou Karolínou jsme se domluvili na píchnutí epidurálu. Přichází doktorka se sestrou z ARO. Musím jim říct, kdy mi přichází a odchází kontrakce. Když odejdou, píchnou mi epidurál. Po chvilce vše odezní a přijde úleva. Šárka mi říká, odpočívej, snaž se usnout, ať načerpáš sílu. Nespala jsem, nešlo to. Hodinu jsem odpočívala a pak se kontrakce vrátily. Epidurál mi pomohl se víc i otevřít, 4 cm. Šárka mi říká, volej chlapovi, ať přijede už to přichází.
Přítel přišel na sál 14:05. S paní doktorkou a Šárkou jsme se domluvili na píchnutí infuze na posílení kontrakcí. Byla jsem už hodně unavená. Ležela jsem na lehátku. Po chvilce kapání se mi chtělo na záchod, Šárka s přítelem mi pomohli. Začala jsem tlačit. Volám „to bolí“, Šárka mě podporovala – v klidu, dýchej. Za chvilku mi Šárka s přítelem pomohli na stoličku, kde probíhal celý porod. Cítila jsem se na ní moc dobře. Přítel seděl za mnou, držel stoličku, ať se nepřevrátím a zároveň byl u mě a byl mi celou dobu velkou oporou. Když jsem neměla kontrakci opřela jsem se o něj a odpočívala jsem. Naopak při kontrakci jsem se naklonila dopředu a tlačila jsem. Šárka mě neustála podporovala. Pro zmírnění bolestí a změkčení hráze, mě Šárka dole nahřívala, bylo to příjemné a tolik to nebolelo.
„Už nemůžu, to bolí.“ Šárka na to: „ Musíš, to zvládneš!“ Řekla jsem: „Filípku, pojď už ven!“ Zatlačila jsem a opravdu byl venku. 14:52 je na světě, nebrečí. Jsem v šoku a šťastná.Je v pořádku? Přítel se Šárkou mě uklidňovali, že dýchá a je v pořádku. Pomohli mi zpátky na lehátko pro vytlačení placenty a zkontrolování jestli nejsem natržená. Přítel stříhá pupeční šnůru, Filípka mám u sebe. Neuvěřitelný pocit štěstí a lásky, bylo to nádherné. Natržená na hrázi jsem nebyla vůbec. Pouze 3 stehy zevnitř kvůli natržení sliznice. Vše bylo v pořádku. Po dvouhodinovém bondingu a pocitu štěstí, že je vše úspěšně za mnou odchází přítel s naším zlatíčkem na zvážení a změření a Šárka mě doprovází do sprchy a poté na pokoj. Za chvilku jsme spolu všichni 3 a můžeme odpočívat a užívat si našeho drobečka. Co víc si přát – porodit zdravého syna, mít úžasného muže a skvělou porodní asistentku. Chtěla bych Šárce moc poděkovat, je nejlepší.
Dominik
Miminko? Ano, to jsme si přáli už hodně dlouho, nezapomenu okamžik, kdy jsem oznámila naší 11 leté dceři, že bude mít sestřičku nebo bratříčka. Její reakce, kdy začala plakat radostí a nebyla schopna slova několik minut mluvila za vše, plakaly jsme obě.
Těhotenství jsem si užívala doma, protože jsem byla po gynekologické operaci a mohla jsem se připravovat na příchod nového člena rodiny. Asi ve 4-tém měsíci jsme se dověděli, že se nám narodí chlapeček. Čekalo mě spoustu běhání po vyšetřeních, ale já byla v klidu a těšila se na miminko. Postupem času jsem si však začala uvědomovat a vzpomínat na porod, porod Klaudinky byl sice v pořádku, ale uběhlo mnoho let a vše je jiné, doba jde dopředu a kolem mě se hrnulo plno nových informací a zřejmě i věkem jsem začala mít trochu větší strach a uvědomovala jsem si větší zodpovědnost i tím, že už mám dceru.
V tu dobu jsem se dozvěděla o porodní asistentce Šárce, kterou mi doporučilo několik kamarádek, přečetla jsem si stránky Šárky a krásné příběhy rodiček a bylo rozhodnuto, neváhala jsem ani minutu, Šárku hned kontaktovala a domluvila si schůzku. Na schůzku jsem šla lehce nervózní, ale ze schůzky už naopak, sympatická a příjemná Šárka mě zbavila všech pochybností a od té doby ze mě vše spadlo a já se začala na porod těšit a to opravdu, přestala jsem mít strach, ostatní další schůzky a návštěvy plavání pod vedením Šárky vše jen potvrzovaly. Termín porodu jsem měla 14.7., z důvodu operace to však vypadalo,že by to mohlo být dříve. Bylo 16.7. a já šla na kontrolu po termínu už do nemocnice, kde si mě však nechali pro vysoký tlak, v odpoledních hodinách mě hospitalizovali a já dostala strach,,,naše miminko to však cítilo a večer jsem začala cítit, že to přichází, začala jsem mít slabé kontrakce, které se postupem noci stupňovaly, v 5 hodin ráno za mnou přijela Šárka a po natočení ozviček zjistila, že kontrakce už mám dost silné, ale neotvírala jsem se, to bylo právě proto, že jsem byla po té operaci. O půl 8 ráno mi však pomohl pan primář a vše se rozjelo, praskla mi voda a byla to neskutečná úleva.
Šárka byla celou dobu se mnou a neskutečně mi pomohla. Vše mi vysvětlovala a já věděla, že se nemám čeho bát. Zkoušela jsem stoličku a různé polohy, nakonec jsem však rodila na křesle, kde mi bylo nejpohodlněji. A 10:52 to přišlo ten nejkrásnější okamžik, narodil se nám Dominiček, který vážil 3870, koblížek náš…… I takto velký prďolka jde porodit bez nástřihu a komplikací a za to vše patří velký dík Šárce, je skvělá a úžasná a díky všem radám před porodem a během porodu můžu říct, že porod byl krásný a úžasný.
Děkuji moc za vše Šáry.
Linda
Je konec srpna 2019 a já mám konečně čas napsat svůj porodní příběh, který tak dlouho dlužím Šárce. A sobě. Před rokem jsem byla v 7. Měsíci těhotenství – svého prvního. Věděla jsem, že čekáme holčičku, už jsem i věděla, že se bude jmenovat. Linda. Jméno, které znamená ve španělštině „krásná“ a německé „linde“ znamená lípa. Srdce. A tatínek arborista a dřevorubec JTermín porodu 25.10., na úplněk.
Těhotenství probíhalo v první půlce pohodově, chodila jsem do práce, přednášela, jezdila na taneční výcvik, vdala se, vedla taneční tábor pro děti, jela na líbánky autem do Řecka, a přestěhovala se. V druhé půlce těhotenství už jsem se potýkala s čím dál větší bolestí stydké kosti a osmý a devátý měsíc už jsem skoro nemohla chodit. Pamatuju si na své narozeniny, 14.10., byla neděle a já ji trávila s rodinou na zahradě, měla jsem hrozně nateklé nohy a každý krok mi působil velké problémy. Následující dva dny byly také dost náročné, chodila jsem šnečí rychlostí, musela dělat velké pauzy i když jsem šla jen s odpadky. Ve středu 17.10. byl muž v práci a já jsem měla v plánu uvařit kvasnicovou polévku a houbovou omáčku s těstovinami. Vůbec mi nedošlo, že kvasnice nadýmají a že mi nadýmavé věci v tom období nedělaly vůbec dobře. Snědla jsem trochu polévky a následně spálila houby na omáčku. Smrdělo to všude. Nadávala jsem. Začínalo se mi přitěžovat. Byly to kontrakce, o kterých jsem si myslela, že jsou to obvyklé poslíčky. Nebyla jsem schopná ničeho, snažila jsem se bolest mírnit opíráním se o gymnastický míč a pouštěla si relaxační hudbu. Čekala jsem, až poslíčky přejdou a uleví se mi. To se nestalo ani za hodinu, ani za dvě. Volám manželovi, jestli by nemohl přijet dříve z práce. Mohl. Přijel asi za hodinu a našel mě už hodně zoufalou v obýváku na gauči, který jsem střídavě okupovala s balonem. Po telefonátu se Šárkou jsem si napustila vanu a nalila víno. Měli jsme doma jen bílé. Kombinace vína a horké vody zpočátku trochu otupily bolest. Ale jen na chvíli. Zmítala jsem se v křečích s čím dál kratšími intervaly a skučela. Ok, tak tohle už asi nepřejde. Asi rodím. Znovu telefonát Šárce. Doporučovala, ať vydržíme. Ok. To bolí. Do prdele to tak bolí. To nedám. Manžel pořád nevěřil, že už je to tady. Bylo asi 18 hodin, vylezla jsem z vany, lehla si do postele, ale bylo to mnohem horší. Znovu vana. Plodová voda neodtékala, ale na kalhotkách jsem měla pár kapek. Volám Šárce, že přijedeme. Balím poslední věci do porodnice, muž mi pomáhá a odnáší je do auta. Okolo 20 hodiny vyrážíme směr Krnov. Já brečím, řvu jak kdyby mě rozřezávali zaživa a zmítám se bolestí. Celou cestu. Manžel se pokouší vtipkovat, mám chuť ho zabít. I vrátného nemocnice, který vtipkuje a zdržuje. Šest metrů od auta ke vchodu porodnice. Nemůžu chodit, řvu, nedojdu tam. Muž mě podpírá. Bloudíme v přízemí a hledáme cestu na porodní. Konečně! Šárka, usmívá se. Já ne, já řvu. Ještě chvíli a asi umřu. Musím na vyšetření, ozvy, krev a nevím už co všechno, moc nevnímám, jen bolest. Šárce dochází, že jsem na tom fakt bídně. Jsem málo otevřená, píchají mi injekci na otevření. Vyšetření jde hrozně pomalu, aspoň mě to tak připadá. Bože, ať už to přejde! Brečím, řvu na celé kolo a stydím se za to, ostatní mě mají určitě za hroznou hysterku. Jdeme na sál, sotva se plazím. Sál, který jsem si vybrala, s vanou. Vana! Vítá mě vůně levandule a příjemná hudba. Šárka mi napouští vodu. Skučím, ale voda mi trochu ulevuje. Užívám si dobu mezi stahy, kdy je bolest mírnější. Šárka mě pozoruje, muž sedí u vany. Po nějaké době, kdy se stále moc neotvírám a plodovka ne a ne odtéct, mi Šárka navrhuje, že by mi nechala píchnout epidural. Prý už jsem hodně vyřízená a ulevilo by se mi, porod by se urychlil. Ať se tak netrápím. Po chvíli souhlasím. Je mi už vše jedno, jen ať ta hrozná bolest přejde. Přichází doktor se sestrou. Vnímám, že jsem nahá před neznámými lidmi, je mi to jedno, jsem mimo. Bolest jehly. Šárka a muž mě drží za ruku. Bude dobře. To zvládneš, nezavírej oči. S Šárkou se domluvím, že si půjdu lehnout na lehátko. Bolest se zmírňuje a otupuje. Odpočívám. Dýchám. Levandule. Stahy cítím jakoby zpovzdálí. Šárka říká, že už jsem otevřená, ale je nesvá z plodové vody, která pořád ještě neodešla. Pomáhá mi vytáhnout zátku. Tlačím. Bolí to. Konečně!
Druhá doba porodní. Šárka mi navrhuje, jestli nechci zkusit Combitrec. Souhlasím. Manžel si sedá za mě. Držím se závěsného šátku, tlačím, dýchám, snažím se řídit pokyny Šárky. Řeže to, bolí jako nikdy nic. To nedám. Dáš! Cítím hlavičku! Cože? Chceš si šáhnout? Ne! Jsem vyděšená. To tak bolí, proč to tak bolí? To je Linduška! Ne! Jo! Ještě chvíli, vydrž, vedeš si skvěle, ještě párkrát pořádně zatlač a je venku! …
A byla. Jedenáct minut po půlnoci. 18.10. Malinká, růžová, nádherná. Opravdová, živé stvoření. Naše miminko. Nechápu to. Usmívám se. Ty vole.
Jdeme společně spojené pupeční šňůrou na lehátko. Manžel mě podpírá, je vedle nás. Mám Lindu na hrudi a nechápu nic. Šárka řeší věci okolo. Nic mě nezajímá, jen „my“. Po nějaké době manžel stříhá pupeční šňůru. Zkoušíme přiložit Lindu k prsu. Daří se. Zvláštní pocit. Jsem na jednu stranu hrozně otupělá a na druhou vnímám tu novost všeho. Cizí doktor přichází mě zašít. Pár stehů. Zase bolest, ale jiná, a slabá. Doktor vtipkuje. Prý mě zašije tak krásně, že to budu moc chodit ukazovat sousedům. Debil. JJsem unavená, nemůžu tomu uvěřit, že to je za mnou. Muž odchází se sestrou a Lindou na umytí, Linda mě stihla kompletně pokadit, a nikdo si toho nevšiml JO mě se stará Šárka. Jdeme do sprchy. Vidím pak oba za chvíli v soukromém pokoji. Manžel s námi zůstává přes noc, má tam taky postel. Šárka nás jde zkontrolovat a sestra mě seznamuje s různými pokyny, které nejsem schopná vnímat, tak jen kývám. Jdeme spát. Všichni tři.
Děkuji.
Josefínka
Milá Šárko,
Děkuju…
Nejradši bych zůstala pouze u tohoto slova, protože mám pocit, že další slova jsou zbytečná, a že obě víme.
Bylo to překrásné, klidné, nezapomenutelné, přirozené a naprosto samozřejmé, tak jako když každé ráno vyjde na obloze slunce.
Zpočátku jsem měla menší pochybnosti o tom, zda jsme na sebe dostatečně napojené, už i kvůli tou, že jsme absolvovaly pouze dvě schůzky před porodem. A já, jak se znám, musím člověku naprosto důvěřovat, abych byla schopná se otevřít. Ale jak se ukázalo – umíš neskutečně intuitivně vést porod i ženu. Nesmírně jsi mne překvapila, jaký jsi profesionál.
Mé přání – aby u porodu byli ti lidé, kteří u něj mají být – se splnilo. Nechala jsem Josefínku, ať si vybere a přitáhne k sobě toho, koho ona bude potřebovat při sestupu na zem. Já se snažila být pouze otevřená její cestě.
Je neuvěřitelné, jak jsou děti i příroda chytré. Vidíš, já měla porodní přání plné různých věcí, které se ve výsledku vyjevily jako zbytečné. Další poznatek, že žena k porodu skutečně NIC nepotřebuje a dítě jakbysmet. Ale zase, když děťátku ukážeš všechny tyto možnosti, ono si potom vybere tu nejideálnější cestu, která jemu vyhovuje nejvíc.
Šárko, jsi nesmírně empatická žena s velkým darem. Nakládej s tímto darem s pokorou, úctou a k dobru celku, tak, jak to děláš doposud. Protože jedině tak se tvůj dar ještě víc rozvine a uděláš šťastné další a další matky.
Víš, když před ženami, které už mají za sebou porody, řeknu, že jsem vnímala porod jako něco překrásného, láskyplného, a že bych chtěla určitě další dítě – trochu se u toho stydím, protože ženy nejsou schopny pochopit, že porod může být darem z nebes a žena u něj nemusí trpět.
Já neustále, celé těhotenství věřila, že porod může být léčivý proces. Nemírně jsem si přála, aby se vyléčily naše generace porodů, které byly pro matky traumatizujícími zážitky. Viděla jsem to na sestře, která těsně po porodu dcery řekla, že tohle už v životě nechce zažít. S tím jsem nebyla schopna se ztotožnit. Proč bychom se měli rodit ve stresu a stresovat svými zážitky další a další generace. Pak by se stalo, že by nikdo nechtěl děti. Nehledě na to, že po takovém porodu, který probíhal tak, jak probíhal, se žena skutečně cítí sebevědomě. Není v tom žádná arogance nebo neuvědomělá „namachrovanost“. Je v tom pocit zdravé sebevědomé ženy.
Zároveň jsem ti chtěla vysvětlit, proč jsem u toho pořád tak vydávala zvuky už od počátku. Nesmírně mi totiž pomáhaly (nejen ty samozřejmě) zkušenosti ze zpěvu. Jelikož úzká spojistost mezi porodními cestami je právě s krkem a hrdlem. Tudíž co se děje nahoře se děje i dole. Takže když žena volně otevře svým hlasem krk, tak se otevře i tam dole a dítě může sestoupit lehčeji dolů. Ale nesmí to být křečovitý křik. Ale hluboký a volný proud hlasu. Někdy mi přišlo, že tím hlasem tam dole hledám cestu kam tlačit – jak se mi někdy měnila výška a barva hlasu.
Pak mi nesmírně pomohlo, když jsi mi řekla, abych tolik nedávala energii do hlasu, ale dolů. To byl zlomový okamžik, kdy jsem právě tohle měla slyšet, abych se nebála pořádně zatlačit. No a pak to bylo. Naprostý zázrak 🙂
Nesmírně si vážím vaší nenápadnosti a něžnému a empatickému vedení. Nikdo mi v té místnosti nevadil, dávali jste mi naprostou svobodu, jen jste mi otevírali možnosti. Žádný nátlak, žádné MUSÍŠ…Naprostá souhra a naprosto seběvědomě vedený porod.
I u doktorky Karolíny, která se tam z čista jasna zjevila, jsem ocenila její nenápadnost. Ono v dnešní době je totž taková vlastnost brána spíše jako slabost nebo něco, co není až tolik populární u lidí, kteří se snaží být „viditelní“ a hlavně se do všeho zapojovat a vše řídit podle sebe. Jako prvorodička jsem si uvědomila, jak důležité je mít takové „nenápadné“ lidi – kteří nejsou lomcováni svým egem, ale jsou pouze pozorovateli – u porodu. To ženě totiž v tu chvíli dává možnosti být v „hlavní roli“ a skutečně si svůj porod užít. Dát prostor druhému…To je naprosto boží.
Šárko, bylo to božské zrození. Jsem na sebe, na svou dceru, partnera i na tebe pyšná. Všechno bylo tak, jak mělo být. A v neposlední řadě děkuji přírodě. Jelikož ta nám pomáhá v těchto pudových chvílích nejvíce – aniž bychom to věděli 🙂
Přeji Ti, ať svou profesi děláš srdcem a ať tě tvůj proces neustále žene k přirozenému zdokonalování se v tomto oboru. Nechť zůstaneš taková jaká jsi. Nechť do tvých rukou vyklouzne spousta zdravých přirozeně porozených dětí. Děti jsou požehnání. A na tvých rukou vždy trocha toho požehnání zůstane.
S láskou a pokorou Adéla
Můj druhý porod
Přes den mi odchází zátka, necítím se nějak výjimečně, jen už bych chtěla rodit, hlavně kvůli váze. Ale užívám si poslední dny bříška. Věřím, že do konce týdne tu bude s námi. Miminko se dnes otočilo zase do levého postavení. Dělám si napářku, milujeme se. Jdu spát kolem 22.hodiny. Je půlnoc, probouzím se. Cítím lehké vlny, asi jako minulý týden. Jdu na záchod a zase spát.
Budím se za půl hodiny a vlny mě už nenechají usnout. Chodím po kuchyni, zapaluju svíčky, pak si klekám k posteli a dřímám asi na 15 minut. Vstávám a píšu Šárce, že cítím, že začínáme. Lezu do horké vany s pomerančovým olejem, tam vydržím jen chvilku a lezu ven, je na mě moc horká. Vlny jsou pravidelné, po 5 minutách, minutové, celkem kvalita.
Rozdýchávám v kleče opřená o postel nebo gauč. Píšu mamce, ať volně vyjede, má noční. Budím Kubu, že mamča už jede a ať vstává. Chystá se, balí věci, přehazuje mamče sedačku pro staršího syna. Mamča přijíždí v 2:10. Při poslední kontrakci doma u gauče mi praská voda. „Není čas ztrácet čas, praskla mi voda,“ říkám Kubovi na schodech cestou do auta. Je
2:20. Kuba trochu zvážněl, asi i znervózněl a vyjíždíme. Já na zadních sedačkách za doprovodu písní Tomáše Kluse. Kuba jede svižně, zatáčky v kontrakcích nic moc. Vlny jsou silné, ale zvládám je dobře. Cesta autem trvá 20 minut.
Šárka už na nás čeká, vyšetřuje mě, jsem otevřená na 5-6 cm. Monitor je v pořádku. Přichází doktorka, kontroluje ultrazvuk a vyšetřuje, trošku se kroutím na křesle, ale jinak mi to nevadí. Jsem trochu mimo, obtěžují mě jakékoliv dotazy, nechci mluvit, nejde mi přemýšlet. Jdeme na porodní pokoj, Kuba nahlašuje jména. Hodně piju, nechci jíst, dokonce ani Marlenku! Hraje mi White Buffalo a já prodýchávám každou vlnu, většinou v kleče. Je mi příjemné teplo Kubových rukou na záda. Je mi teplo, Kuba mi chladí studeným ručníkem
čelo. Jde to rychle. V 8 cm se zvedám z kleku a snažím se pomoct brance úplně otevřít různými polohami, co mi Šárka radí. Na porodní stoličce se o ní opírám a dost ji křičím do ucha. Je skvělá a statečná, ani se nehnula. Už do toho lezou i tlaky na tlačení. Poddávám se tomu. Jen pojď, miminko. Je mi zima, přikrývám si ramena. Šárka mi nahřívá hráz, co jí síly stačí. Tak jo, cítíme hlavičku! Sahám si na ní, vůbec mi to nepřijde jako hlava, vždyť je to tak měkké, to je vážně ono? „Kubo, chceš si sáhnout?“ „Ne!“
Přichází druhá fáze porodní. Třesu se, je mi zima. Hledáme polohu, kde jsou kontrakce nejsilnější. A je to na levém boku. Vlny se střídají slabší a silnější. Tak jo, Šára vidí hlavičku, cítím ji. Jdeme na to. Ztrácím sílu, Šárka mě pobízí. Kuba mi zvedá pravou nohu, tlačím proti němu. Snažím se, ale trochu před tím uhýbám směrem nahoru. Snažím se zvědomit a pustit to dolů. Jde to, na dvě silné kontrakce je venku hlavička, konečně. Bolí to, pálí to, řeže to, zavírám oči a stahuju se. Čekám, že teď už to půjde samo. Opak je pravdou. Myslela jsem, že
je čas, tak nespěchám. Ale Šárka mě napomíná, ať zaberu. Musím sebrat síly a dostat ven ramena. Tak jo, je to náročné a moc to nejde. Ale na několik zatlačení je venku.
Úleva, obrovská úleva. Slyším říkat Kubu, že je to kluk. Upřu pohled na Kubu, vidím štěstí a úlevu. Dává mi pusu na čelo, po tváři mu stéká slza a šeptá: „Děkuju“. Šárka mi dává ruku miminku mezi nohy, je to kluk, ale je mi to jedno. Hlavně že je venku, živý a zdravý. Placenta je v cestách, jde to dobře, i když příjemné to není. Pupečník dotepává a pak ho Kuba stříhá. Pokus o otisk, ale moc se to nedaří. Je mi to fuk. Závěrečné vyšetření ukazuje, že jsem bez poranění. Uf, to jsem obrovsky ráda. Děkuju.
Malý chlapeček se přisává k prsu a odpočíváme. Dvě hodiny dřímáme pod dekami, Kuba vedle nás na křesle. Je tu, jsme 4, je to neuvěřitelné. Kuba si bere malého na koupání a měření. Já se sprchuju a odcházím na pokoj, s úsměvem. Sbírám pochvaly od personálu. Jsem unavená, ale cítím se skvěle.
Děkuju svému tělu za to, co dokáže.
Děkuju novorozenému synovi za zvládnutí jeho úlohy při porodu.
Děkuju Šárce za rady, ochotu, podporu a skvělou péči.
Děkuju svému muži za klid, pomoc, opečovávání v každém dni a hlavně za lásku.
Děkuji mamince že tu pro mě vždycky je.
Děkuju všem, kteří mě bezpodmínečně podporují a stojí při mně.
Adámek
Je to jako včera, kdy se mi na těhotenském testu objevily dvě čárky. Byla jsem nesmírně šťastná, ale zároveň plná obav a přání aby mé těhotenství bylo úspěšně ukončeno porodem. Dny se měnily v měsíce a my měli za sebou úspěšné genetické prohlídky. Já si oddychla, že je půlka těhotenství za námi a vše je v naprostém pořádku. Hrdě jsme si nesli domů fotečku našeho chlapečka a já mohla začít s přípravou na jeho příchod.
Šárku jsem poznala v krnovské nemocnici kde pracuji a více jsme se sblížíly na těhotenském plavání. Když jsem zjistila, že nabízí službu privátní porodní asistentky, neváhala jsem a domluvila si schůzku. Byla mou oporou a rádkyní při přípravách na porod, kterých si moc vážím.
Přípravu na porod i celkově průběh těhotenství jsem neustále studovala v knihách, chtěla jsem být co nejlépe připravená a vědět jaké přání budu k porodu mít. Také to tak bylo. Věděla jsem co chci, sepsala jsem si porodní plán a s jistotou věděla, že chci svého chlapečka porodit přirozenou cestou.
Můj plán byl neurychlovaný porod bez lékařských zásahů s využitím vany a volby té nejpohodlnější polohy, avšak vše bylo naprosto jinak.
Týden před porodem jsem na pravidelné kontrole měla vysoký krevní tlak, kvůli kterého mě doktorka přenechala porodnici. Po tří denní hospitalizaci, kdy sledovali tlak a různá krevní vyšetření jsem byla propuštěna domů a další kontrolu měla naplánovanou na úterý. V den kontroly jsem měla zvláštní pocit. Tlak byl stále vysoký, a krev se doktorce taky nelíbila, navrhla dál nečekat a porod vyvolat. A tak jsem se oddala do rukou lékařů. A můj plán se hroutil. Byla jsem psychicky rozladěná, zklamaná, plná obav, ale Šárka mě svým optimismem a srdečným přístupem vrátila do pohody.
Sestřičky mě přijaly, dostala jsem tabletu a čekalo se. Nic velkého se nedělo. Přijel za mnou partner a několikrát za den i Šárka, která nás informovala o průběhu a možnostech. Psychicky nás nakopla a ujistila, že bude vše v pořádku. Nastaly malé po sobě jdoucí kontrakce, které nebyly k porodu, akorát unavovaly miminko. Když už přicházela osmá hodina večer a můj stav se neměnil, doktorka navrhla dát injekci na útlum kontrakcí a bolestí, abych se vyspala a ráno se bude postup opakovat. Po aplikaci injekce mi do 20 minut praskla voda.
Nastaly obrovské kontrakce, které jsem těžce snášela. Šli jsme na sál a čekali, jenže porod nepostupoval. Byla jsem během hodiny vyčerpaná a cítila se psychicky na dně. Měla jsem pocit, že už to nezvládnu. Partner mě držel za ruku a snažil se mě podpořit. Domluvila jsem se na píchnutí epidurální analgezie. V tu chvíli jsme volali Šárku.
Po příjezdu Šárky jsem se uklidnila a cítila bezpečně, připravila mě na píchnutí epidurálu a podporovala během obrovských bolestí. Po krátké chvíli začaly bolesti ustupovat a z kontrakcí se staly malé tlaky. Porod začal krásně postupovat a já byla do dvou hodin připravená rodit. Epidurál odezníval a mě se vrátily bolesti. Šárka se o mě během celého porodu krásně starala, nabízela mi různé úlevové polohy, nahřívala, masírovala. Parter podával teutiny, podporoval a držel mě za ruku. Po dlouhé snaze vytlačit miminko se mi to stále moc nedařilo. Tato fáze mi přišla už moc dlouho a já musela máknout a dát do toho všechnu sílu. Strašně moc jsem se snažila, už několikrát jsem si myslela, že je maličký hlavičkou venku, ale stále nic. Přes veškerou snahu Šárky splnit mé přání nebýt nastřižená, se nedalo nic jiného dělat, aby se drobeček dostal na svět. Po nastřižení jsem ještě dvakrát pořádně zatlačila a Adámek byl na světě. Narodil se ve 2:48 s váhou 2560g a 46 cm.
Adámka zkontroloval pediatr a poté nám ho přinesli a Šárka mi ho položila na hrudník. I po tak náročné cestě se maličký krásně přisál k prsu. Byli jsme tak šťastní.
Bylo to dlouhých, těžkých 24 hodin s krásným, šťastným koncem.
Šárce mnohokrát děkujeme. Její profesionální a láskyplný přístup je k nezaplacení. Vím, že kdyby jsem neměla podporu a vedení Šárky, dopadlo by vše jinak. V případě mého dalšího těhotenství, neváhám a ihned tuto skvělou profesionální porodní asistentku, která je opravdu na pravém místě kontaktuji.
Verunka
Můj příběh začal před pěti lety, kdy jsem čekala své první dítě – syna Petra. Hledala jsem nějaké cvičení pro těhotné a seznámila se s Šárkou, která vede plavání pro budoucí maminky. Šárka byla u mého prvního porodu a bylo pro mě samozřejmé, že bude i toho druhého.
Když jsem zjistila, že jsem znovu těhotná, byla to pro mě velká radost, ale i obrovský stres. Neustále jsem myslela na to, že už nejsem nejmladší a výsledky všech vyšetření očekávala s obavami. V šestém měsíci jsem znovu začala chodit k Šárce plavat. Při lekcích plavání jsem pomalu ze sebe stres dostala. S každou lekcí jsem se uklidňovala a těšila se na miminko – tentokrát holčičku. Naučila jsem se jednu důležitou věc: „Všechno je v hlavě!“
Připravovala jsem si všechny věci k porodu, i když podle některých lidí příliš pomalu. S Šárkou jsem byla neustále v kontaktu. Posledních 14 dní jsme si psaly snad denně. Dodržovala jsem všechny její rady a doporučení. Doplnila svůj jídelníček o pupalku, melasu a lněný olej. V posledních týdnech pravidelně nafukovala Aniball. Věřím, že tohle všechno přispělo k bezproblémovému porodu.
Porod jsem si naplánovala jako klidný a pohodový „zážitek“ s krásným koncem. První porod trval asi 9 hodin, tak jsem si myslela, že druhý bude podobný. Jsem racionální člověk a mám v povaze mít vždy vše pod kontrolou. Tak jsem si plánovala i porod. Nakonec všechno bylo úplně jinak.
Ráno mi praskla plodová voda a tak jsem se šla osprchovat, umýt si vlasy. A čekala jsem na kontrakce, které začaly po 10min a tak jsem vypravila syna do školky a domluvila se s manželem, že až se vrátí, vyrazíme do porodnice. Mezi tím, jsem si psala s Šárkou, aby nás už mohla čekat v porodnici a vše připravit. Bylo zvláštní, jak jsem byla pořád v klidu.
Když se manžel vrátil, měla jsem už kontrakce po 5 minutách. Vypravili jsme se do nemocnice. Šli jsme pěšky, protože to máme kousek a procházka mi prospěla. Šárka už nás čekala. Natočila ozvičky, vzala krev a domluvily jsme se, že chci epidurál. Šli jsme rovnou na sál.
Pustili jsme oblíbenou hudbu, která hrála i při prvním porodu. Po provedeném klystýru se mi kontrakce zrychlili na co dvě minuty. Začala jsem mít trochu strach, protože mi připadalo, že všechno jde moc rychle. Ale díky přítomnosti manžela, který mi byl velkou oporou, a Šárky, která mě uklidňovala a vším vedla, jsem se i já uklidnila a myslela na to, že za chvíli už budu mít u sebe svoji dceru.
Celý porod postupoval velmi rychle, epidurál jsme nakonec nestihli a já měla pocit „tlačit“ skoro dvě hodiny. Všechno probíhalo přirozeně a to, co jsem se mohla od Šárky během těhotenství naučit, mi velmi pomohlo. Porod probíhal podle mých pocitů. Tlačila jsem, kdy mi to přišlo správné a klidně dýchala. Nikdo mě do ničeho nenutil a nic mi nenařizoval. Ke konci porodu přišly na sál dvě paní doktorky, které byly taky úžasné a neměly nejmenší problém mi s čímkoliv pomoci.
Po třech hodinách jsem porodila dceru Veroniku, která měla 4030g. Byl to spontánní porod, bez nástřihu a bez porodních zranění. Počkali jsme ještě chvíli na přestřihnutí pupečníku a placentu. Dcera byla naprosto v pořádku a dvě hodiny bondingu jsme si s manželem moc užili. Odpoledne mi manžel přivedl i staršího syna a já byla šťastná, že jsme celá rodina pohromadě.
Chtěla bych poděkovat v první řadě svému manželovi, který se mnou vydržel celé těhotenství a porod a byl mi velkou oporou.
Chtěla bych poděkovat paním doktorkám, kterými jsou MUDr. Kocourková a MUDr. Lachčina. Obě byly ohleduplné, diskrétní a svou přítomností vůbec nenarušily přirozený průběh porodu. Naopak byly mi v poslední chvíli velkou oporou.
A velký dík patří mojí porodní asistentce a troufám si říct, že i kamarádce, Bc. Šárce Janáčové. Pečlivě mě připravovala, provázela těhotenstvím a celý porod vedla. Bez ní by určitě všechno neproběhlo tak v klidu a pohodě.
Davídek
Gratuluji, jste těhotná.
Jako kdyby to bylo včera co jsem si vyslechla tuhle větu, na kterou jsem čekala tak dlouho. Po delší době a léčení jsem si odnesla domu fotečku ultrazvuku a můj život začal mít konečně smysl.
Nejdříve jsem byla hodně nervózní, aby miminko bylo zdravé. Všechny vyšetření potvrdily, že je vše v pořádku a že budu mít chlapečka. Říkala jsem si, že tenhle chlapík mi nikde neuteče a bude jen můj. Životní okolnosti způsobili to, že jsem se rozhodla být sama rodič. Jsem svobodná matka. Vyrovnala jsem se s tím, jediný můj cíl byl abych měla zdravé miminko jak jsem si přála už od dospívání. S rostoucím bříškem jsem začala přemýšlet co porod, kde budu rodit a s kým. Od kamarádky jsem věděla, za existuje možnost soukromé porodní asistentky, ale nevěnovala jsem tomu velkou pozornost. Začala jsem objíždět porodnice, abych si je prohlédla a zjistila kde se budu cítit nejlépe. S první prohlídkou u mě nastala velká nejistota a strach. Cítila jsem se těžko mezi šťastnými páry.
Když jsem však s kamarádkou přijela do Krnova do porodnice, byla jsem mile
překvapena. Cítila jsem se tam dobře. Potom jsem zaslechla jméno Šárka –
soukromá porodní asistentka. A to byla ta chvíle, kdy jsem si řekla ano, to je přesně to, co potřebuji. Hned jsem si vyhledala Šárku na internetu a druhý den jsem volala. Dala jsem na svůj první dojem a to byla pro mě výhra.
Po první schůzce jsem byla mile překvapena, Šárka byla velice sympatická a její přístup mi vyhovoval. Na druhé schůzce jsem zase ocenila všechny rady a informace které mi Šárka sdělila. Vždy jsem odjížděla s dobrým pocitem bezpečí.
Když mi praskla voda okamžitě jsem volala Šárce. Byla jsem sama doma, a Šárka mě po telefonu uklidnila. Když jsem přijela do porodnice, Šárka na mě už čekala. Stále jsem se cítila díky ní dobře. Čekala jsem ještě až přijede moje mamka a šly jsme na porodní sál, kde jsem si mohla vyzkoušet různé porodní polohy a hlavně mě Šárka pěkně navedla tak, aby se můj chlapeček narodil bezpečně. Tak se také stalo a nikdy nezapomenu když mi mého malého podala na hruď. V ten moment se mi změnil celý život. Po celou dobu mi Šárka byla velkou oporou. Její zkušenosti jsou bohaté. Je to úžasná profesionálka s velkým srdcem.
Celkově se mi v porodnici hodně věnovali, mohu jen doporučit. Nesmím zapomenout také na péči po porodu. V den propuštění z porodnice se mi
večer udělalo zle, mohla jsem zavolat Šárce a pěkně mi poradila co mám dělat. Měla jsem problém s kojením a opět mi Šárka doporučila laktační poradkyni, které jsem dvakrát volala. Šárka je pro mě Anděl, její práce je zároveň její poslání a já ji neskutečně moc za vše děkuji. Snad se ještě jednou sejdeme, moc bych si to přála. Děkuji Šari.
Eva a Davídek.
Sebastian
Šárka je úžasná porodní asistentka. Připravila mě na přirozený porod po předchozím císařském řezu. Rady a doporučení, kterých se mi od Šárky během těhotenství dostávalo měly velký smysl.
Nikdy ji nepřestanu být vděčná za to, že jsem mohla mít svého chlapečka už 1,40 hod po příjezdu do porodnice u sebe.Porod proběhl bez zásahu a léků, malý si to vedl sám, Šárka ho jen hlídala a byla mi vedle mého milujícího partnera nejlepší možnou oporou.
Jsem šťastná za to , že jsem měla možnost Šárku poznat a mít ji u porodu a za to, že náš Sebastianek doslova vklouznul do jejího náručí.
Kryštůfek
V roce 2009 se mi narodila dcera Adélka. Porod musel být ukončen akutním císařským řezem. Samozřejmě vím, že to bylo nutné, aby byla dcera v pořádku. Bylo mi líto, že po náročném a dlouhém porodu jsem nezažila bonding, který je pro maminku a dítě krásnou odměnou. Věděla jsem, že pokud se mi poštěstí mít druhé dítě, budu chtít porodit přirozeně a zažít to, o co jsem u dcery přišla.
Uplynulo devět let, já jsem otěhotněla a hned po obdržení těhotenského průkazu jsem kontaktovala Bc. Šárku Janáčovou. Můj první porod byl dlouhý a vystřídaly se u něj dvě porodní asistentky a dva lékaři. Porod je pro partnery tak intimní záležitost, proto představa, že s námi po celou dobu bude pouze Šárka, je k nezaplacení.
Měsíc před porodem jsme se s partnerem a se Šárkou setkali, a po rozhovoru s ní se na porod těšili ještě víc. Nastal den D, v sobotu 8.12., ve tři hodiny ráno jsme se s Šárkou sešli v porodnici. Vyšetřila mě a šli jsme rovnou na porodní sál. Tak moc jsme se těšili a Šárce stoprocentně důvěřovali. Šárka byla klidná a tento klid a pohodu přenesla i na nás. Během porodu nás instruovala krok za krokem a její rady umožnily bezproblémový a rychlejší porod. Partner se díky ní cítil potřebný a já jsem v něm měla psychickou i fyzickou oporu.
Velmi emotivním zážitkem bylo, když mi Šárka během porodu vedla ruku a já si sáhla na hlavičku našeho vytouženého syna. V 10.31 ráno jsem měla Kryštofa na své hrudi a já si prožila to, po čem jsem toužila. Přestože syn měl váhu 4220 gramů, porodila jsem bez nástřihu a jiného poranění, a na tom měla také Šárka velkou zásluhu.
Zatímco jsme si s partnerem užívali první společné chvíle s Kryštofem, Šárku čekala další náročná část, a to odběr pupečníkové krve, placentární krve a tkáně pupečníku, o který jsme ji požádali. O měsíc později nám přišel certifikát o úspěšném odběru, který se vždy nemusí povést. Proto jsme
Šárce nesmírně vděční za její perfektní a profesionální výkon.
Šárce patří velký dík za to, co dělá, a především za to jak to dělá.Profesionálně, srdcem, s neskutečnou trpělivostí a s neuvěřitelnou empatií.
Delfínka
Naše Delfínka se narodila 4. července. Takže už je to přes 6 měsíců, co jsme tříčlenná rodina. V minulém týdnu byla na půlroční prohlídce a má 71 cm a 10200 g. Je to velká holčička a naše velká láska. Jmenuji se Jakub a jsem Janin manžel a Delfínčin tatínek. To jen pro upřesnění na začátek. Začátek porodu vypadal takto: stahy začaly kolem dvanácté hodiny odpoledne. Jana už byla 10. den po termínu, takže já jsem byl i v práci i doma jak na trní. Hned jak jsem od Jany dostal informaci o tom, že už to začalo, jsem se sbalil v práci a pospíchal domů. Janu jsem našel těžce oddechující v horké vaně. Věci do porodnice už jsme měli pár dní nachystané. Kolem 15:30 jsme vyjeli autem z Ostravy směr Krnov. Je to zhruba hodina cesty. Před tím jsme tuto trasu absolvovali dvakrát.
Poprvé když jsme se byli podívat na porodnici a kdy jsme také měli první schůzku s Šárkou,. Obojí se nám líbilo, takže nás to jen utvrdilo v našem rozhodnutí a po druhé jsme tedy vyrazili do Krnova na další setkání s Šárkou, na kterém jsme řešili, jak si představujeme náš porod. Během třetí předporodní cesty jsem se teda snažil co nejvíc se soustředit na řízení, což nebylo úplně jednoduché, když Jana klečela, ležela a vzdychala na zadním sedadle. Zhruba před pátou jsme dorazili do porodnice. Na přijímacím vyšetření paní doktorka Janě naměřila jen centimetrové rozevření. S tím, že musíme počkat až to bude 10x tolik. Hned po našem příjezdu se nám podařilo získat nadstandardní pokoj, takže jsme mohli být celou dobu spolu (skvělé to bylo hlavně 4 dny a noci po porodu). Mohl jsem tak i sledovat, jak se Jana svíjí na podlaze v koupelně, kterou si vybrala proto, že v ní bylo nejméně světla. Bylo jasné, že to hned tak nebude.
Na sál jsme šli zhruba o půl osmé a Delfína přišla na svět minutu před 23. hodinou. Na sále bylo všechno tak, jak si to Jana přála a Šárka tedy pro nás nachystala. Byla tam skoro úplná tma, svítilo jen pár lampiček. V podstatě celou část porodu na sále jsme absolvovali ve třech – Jana, Šárka a já, jen ve finální fázi – když už je vidět hlavička – byly přítomny ještě paní doktorka a novorozenecká sestra. Jana vyzkoušela několik poloh, nechala si od nás podávat vodu a homeopatika, případně se podepřít. Říká, že hlavně jsme byli velkou psychickou oporou. Já jsem celou dobu tak tichounce zpíval, nějak intuitivně, Šárka nabízela polohy, byla chápající a ve finální fázi povzbuzovala a naváděla unavenou budoucí maminku. Jana nakonec porodila na stoličce v sedě. Delfínka je naše první děťátko, takže to celé pro nás bylo neuvěřitelné.
Nevím, jestli se na takovou událost dá nějak dostatečně připravit. Já jenom vím, že aspoň v mém případě, se příroda postarala o to, abych porodem dokázal s Janou projít vědomě a přítomně, že jsem byl nějakým způsobem jemně otupělý, v nějakém jemném oparu, protože je to taková síla, že někteří muži ji nemusí zvládnout. Těžko to nějak racionálně vysvětlit. Jen si připomínám, že jak Jana otěhotněla a postupně jí rostlo bříško a blížili jsme se až k tomuto bodu, jak to pro nás byla obrovská věc, kterou prostě nejde moc vysvětlil třeba kamárádům, kteří to ještě nezažili. No a ten moment, to vyvrcholení těch devíti měsíců, v jedné chvíli, kdy strašně chceš a doufáš, že to bude v pořádku a ten malý človíček se objeví. Po obrovské snaze a úsilí Jany. A my jsme nevěděli, jestli to bude holčička a nebo kluk. A já jsem tak nějak cítil nebo si spíš přál kluka (samozřejmě, že je to úplně jedno, hlavně, když je to miminko zdravé, ale možná v tom sehrálo určitou roli ego nebo určitý tlak nebo očekávání zplození syna), a dokola nám spousta lidí říkala, že to bude kluk a pak jsem moment po tom, co se děťátko narodilo, viděl v přítmí, to místečko, a viděl jsem, že tam ten pindík není a byl jsem upřímně na zlomek sekundy zklamaný, ale hned na to vlastně strašně šťastný, že je to holčička a že už je tu konečně s náma, že má všechno co má mít. A už ležela Janě na bříšku, ne v bříšku, ale na bříšku a za chvíli už poprvé sála prso, no prostě strašná síla a magie života.Jak se ukázalo, tak nevyšla předpověď Janina gynekologa, že děťátko bude mít kolem tří kil, maximálně 3 dvacet – Delfínka měla něco málo přes 4 kila. A její velikost způsobila, že Janě při porodu praskly vnitřní stydké pysky, které teda paní doktorka po porodu zašila. Nechci to samozřejmě nijak zlehčovat, ale toto snad bylo jediné, co bylo „mimo naše očekávání”. Jana už před porodem plánovala, že jestli vše půjde bez komplikací, tak nechce ani žádné tlumící prostředky, ani žádné nastřihovaní hráze a podobné věci.
Přirozený porod byl od začátku úplně jasnou volbou. A ještě si připomínám tohle: „Poctivá masáž hráze.” To je citát známé, která nedlouho po nás porodila holčičku vážící 4,6 kilogramů. Zcela bez poranění. My jsme sice masírovali hráz, ale když se na to podívám zpětně, tak by se dalo samozřejmě masírovat ještě lépe a častěji. Zpátky na sál – po zhruba dvou hodinách bondingu nás Šárka vyfotila a Jana s ní odjela na pokoj a já jsem s Delfínkou absolvoval první koupání, měření a vážení. No a tak jak jsem se zmínil, porodní váha Delfínky byla pro všechny celkem velkým překvapením. Pro mě samotného obzvlášť, protože jsem od prvního společného velkého UTZ, kdy nám doktor oznámil, že plod měří a váží tolik a tolik, myslel, že je náš plod příliš malý. A důvod byl jen takový, že jsem hloupě srovnával s nějakýma vyčtenýma informacema s internetu. I když musím říct, že mě pan doktor hned uklidňoval, že náš plod není ani malý, ani velký, že je prostě takový jaký je a má být. Po koupání už jsme byli s Delfínkou a Janou společně na pokoji, kde jsme takto začali náš společný čas.
Upřímně můžu říct, že krnovská porodnice pro mě zcela potvrdila svou dobrou pověst a splnila naše očekávání. Personál nám pomáhal, vycházel vstříct, když jsme něco potřebovali, sestry nám odpovídaly na naše dotazy a radily nám, jak obstát v našich nových rolích. A samozřejmě jednu z hlavních rolí v této naší porodní události sehrála Šárka, které touto cestou ještě jednou moc děkujeme. Kombinace profesionálního a osobního přístupu byla vyvážená a taková, jakou jsme potřebovali. Jsme moc vděční za to, že jsme u porodu měli zrovna ji a můžeme ji vřele doporučit. A jak jsme Šárku vlastně našli? Na doporučeném předporodním kurzu mou kolegyní z práce Magdou Luňáčkovou, která se díky tomu i díky jiným věcem pro nás stala jakousi dobrou kmotrou. Jana začala navštěvovat kurz Zuzany Švancarové, která po tom, co se dozvěděla, že přemýšlíme o variantě porodu v Krnově, doporučila Šárku.
Tak to je ve zkratce náš porodní příběh. A jeho výsledek čili náš Delfoš, teď zrovna spinká vedle v pokoji, Jana večer když má chvíli, tak někdy šije nový divadelní kostým, nebo si čteme nebo jinak odpočíváme, rodičovství je energeticky náročné. A je zrovna neděle večer, takže po intenzivním společném víkendovém čase, jdu zítra zase do práce, takže vetšinu času se o Delfínku bude starat Jana. Je mi jasné, že to tak prostě je, že to tak příroda zařídila, myslím tím, že většina zátěže v těhotenství, při porodu i v období, kdy je děťátko malinké, je na ženě, ale snažím se, co to jde, abych byl Janě oporou a pomáhat jí s čím můžu. Protože jsou pro mě tyhle dvě holky nejdůležitější na světě. A nakonec – doufám, že se naše rodina ještě rozroste, takže myslím, že se s Šárkou ještě potkáme. 🙂
