porodní asistentka krnov Šárka Janáčová Reference 2021

Žofie

Chtěla jsem Šárce napsat tu nejvíc nejlepší recenzi na světě, ale nejsem moc psavec, takže se mi dost nedaří…

Náš příběh začal už dříve. Díky porodním příběhům mých známých či kamarádek jsem si byla dost jistá, že pokud někdy budu mít to štěstí a budu čekat miminko, rozhodně budu chtít u porodu „vlastní“ porodní asistentku a nenechám se strašit hrůznými zážitky ostatních, že si počkám na ten svůj. Někomu to přišlo směšné, ale mně ne, já ji prostě potřebovala. Takže v okamžiku, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná, jsem ji začala hledat a našla právě Šárku. Tím, že chci rodit v Krnově jsem si byla taky dost jistá už před otěhotněním. Mají tam všechno co jsem chtěla. Možnost nadstandardního pokoje (není jich moc, ale měli jsme štěstí a dostali ho), porodní sály vypadají příjemně, ani mi moc nepřišlo, že jsme v nemocnici. Spousty porodních možností, bonding je samozřejmostí, dotepání pupečníku taky není nic neobvyklého, nástřihy se nedělají jak v krejčovské dílně, to mi stačilo.

Šárku jsem oslovila v devátém týdnu a doufala, že ještě bude mít jedno volné okýnko pro mě, protože porodní asistentky jdou na dračku. Ozvala se mi téměř obratem, okýnko by měla, ale já měla termín v půlce října a Šárka měla na celé září dovolenou. Naznala jsem, že naše miminko na ni rozhodně počká, čemuž se smála a říkala, že tedy dobře. Na předporodní schůzce nám s partnerem vysvětlila všechno, co jsme potřebovali vědět. Jak se na porod připravit, jak poznat že už jedem, jak odhalit poslíčky atd. Byli jsme maximálně spokojeni a na žádný další předporodní kurz jsme už nešli.

Po nějaké době se mi zdál sen, že budeme mít holčičku a narodí se 22. 10., tak jsem samozřejmě Šárku informovala, že máme spoustu času 😀 Stihla jsem tedy v klidu všechny možné pochůzky i volby, říkala si, že máme ještě dva týdny čas a kam to břicho jako ještě hodlá růst 😀 Najednou lup a praskla mi voda, trochu mě to překvapilo :))) Od té chvíle jsme byli v kontaktu s Šárkou nepřetržitě. Průběžně se mě ptala na to jaký je stav, kontrakce, říkala mi jak rozběhnutí porodu pomoct, my doma zatím vařili bylinky na napářku a dělali svačinu do porodnice. Pak nastala chvíle, kdy jsme se všichni tři shodli, že už je čas vyjet a sejdeme se v porodnici.

Po příjezdu do porodnice už na nás Šárka čekala. Díky předchozím schůzkám jsme nemuseli vyplňovat žádné dokumenty, protože ty už jsme měli vyplněny a zadány v PC s předstihem. Čekalo mě vstupní vyšetření, pak jsme zanesli věci na pokoj a přesunuli se na sál. Popravdě mi to pak už celé trochu splývá. Porodní „sál“ voněl levandulí, já se snažila dýchat, zkoušela jsem vanu, sprchu, gymnastický míč, další napářku, chodila jsem, u monitoru jsem rozhodně trochu pospávala. Pak mi v jednom okamžiku, díky Aniballu, došlo, že dýchám obráceně, jako kdybych nechtěla miminko pustit ven, takže od toho momentu jsem se snažila dýchat tak, aby se ven dostalo. Šárka byla celou dobu s námi, starala se o mě, radila mi jak si zkusit odpočinout, najít úlevovou polohu a nakonec, u porodní stoličky mi pomáhala nahříváním ukazovat kam se mám snažit tlačit. Dokonce mi vedla ruku, abych si mohla sáhnout na hlavičku, když už byla vidět, to bylo něco!

Naše malá šéfová se narodila v 17:55 a ač měla 3980g já neměla žádná porodní poranění. Za stoličky jsme mě přesunuli na porodní lůžko, počkali na dotepání pupečníku, partner přestřihl pupečník, narodila se placenta a měli jsme před sebou krásné dvě hodiny bondingu. Po něm šla sestřička s partnerem naši holčičku vykoupat, zvážit, změřit a mně pomohla Šárka do sprchy a na pokoj.

Celý porod probíhal v příjemně veselé atmosféře, v klidném a intimním prostředí. Záleželo mi na tom, aby se do porodu co nejméně zasahovalo, což se povedlo a jsem za to, včetně atmosféry v které probíhal, ohromně vděčná. Šárka byla naše nejlepší investice a kdybych měla někdy rodit znovu, tak určitě zase s ní. Chtěla bych Šárce i mému partnerovi poděkovat, že jsme u toho byli spolu a byli mi oporou. Díky Šári, za krásný porod pro naši malou holčičku.

Eva a Rosťa

Editka

Dlouho jsme s manželem váhali, zda mít u porodu vlastní porodní asistentku. Nyní, když píšu tento příběh a Editka je už dva měsíce na světě, můžeme říct, že oslovit Šárku bylo to nejlepší rozhodnutí, které jsme mohli udělat a příště bychom neváhali ani vteřinku. Šárku jsme oslovili na základě doporučení.

Po prvním velmi příjemném telefonátu, kde jsme si prošly základní představy jsme si dohodly setkání, na kterém jsme probrali naši představu o porodu, možnostech porodnice v Krnově, zkušenosti z praxe a různá doporučení Šárky k přípravě na porod. Po tomto setkání jsme oba s manželem měli pocit, že to všechno společně se Šárkou dobře zvládneme, dodala nám kopec odvahy a najednou jsme se na celý porod začali dívat úplně jinak a byli jsme výrazně klidnější, protože jsme věděli, jakou každý z nás bude u porodu hrát roli, jaké jsou možnosti a možný průběh porodu a já jsem věděla, že když bude u porodu Šárka, bude to přesně ta osoba, která mě bude umět správně „srovnat do latě“ abych zbytečně nehysterčila. 😊 Měli jsme také možnost vidět porodnici, porodní sály i nahlédnout do pokojů a stejně tak i slyšet jeden urgentní porod v přímém přenosu, který trval cca 10 minut, což nám zase dodalo dost povzbuzení, že to pod Šárčiným vedením jde i takto. 😊

Dva dny před termínem, na mě nad ránem došel obrovský hlad a tím to vše začalo. Pak už jsem nespala kvůli bolesti zad a ráno mi praskla voda. Hned jsem psala Šárce, která měla chuděra zrovna po noční službě. Ale kontrakce jsem zatím neměla, tak jsme se dohodly, že se obě zkusíme vyspat, já pořádně najíst a dát si vanu a že si dáme vědět, jestli nastane nějaká změna. Jenomže kontrakce přišly již po 20 minutách od naší domluvy, a přicházely pravidelně po 5 minutách. Vana to trochu zpomalila a zmírnila, ale ani poté kontrakce nepřestaly. A to už jsem psala Šárce, že kontrakce nastupují po 5 minutách a trvají téměř minutu a už jsme měli pocit, že bychom měli jet. Dohodli jsme se tedy, že se sejdeme v porodnici. Po příjezdu už nás Šárka čekala, šli jsme na monitor, manžel zatím přinesl z auta tašky, protože už jsme byli připraveni jít rodit. Na sále jsme si pustili oblíbený playlist a využili možnost aromaterapie. Šárka mě poslala ještě do sprchy, která kontrakce zmírňovala. Porod ale postupoval relativně rychle, takže jsme začaly zkoušet různé pozice, kdy se budu cítit nejlépe. Po dvou hodinkách jsem byla dost vyčerpaná, byl horký letní den a měla jsem pocit, že i z toho tepla zkolabuji. Ale měla jsem u sebe skupinku skvělých lidí, a to mi dodávalo energii. Malinká pár chvil poté přišla na svět na porodní stoličce. Řvala jsem na celé kolo, ale zvládli jsme to. Editka se narodila ve třičtvrtě na dvě a pak už následoval dvouhodinový bonding a první sžívání s miminkem. Porodnímu poranění jsem se nevyhnula, ale bylo jen mírné, a i to přikládám Šárce a přípravě, kterou nám doporučila. Šárka mi poté pomohla do sprchy a na pokoj, kde jsme dostali s manželem oběd a následně se i já i Editka dostatečně vyspaly. Personál v porodnici byl fantastický, všechny sestřičky byly milé, ochotné, jak na novorozeneckém oddělení, tak na oddělení šestinedělí. Celkově jsme byli s pobytem v porodnici moc spokojeni a určitě tímto vřele Krnovskou porodnici doporučuji. Velmi nás potěšilo, že byl k dispozici i samostatný pokoj, kde s námi mohl být i manžel.

Velké díky patří manželovi, který mi neustále masíroval záda při kontrakcích a podával džus, vodu, hroznový cukr, další velké díky Šárce, která mě i manžela neustále psychicky podporovala a hledala cestu, jak přivést miminko co „nejpříjemněji na svět“, abychom to i já i miminko co nejlépe a rychle zvládly a díky patří i paní doktorce Kupkové, která byla také přítomna a byla nám všem stejně tak velkou podporou. Atmosféru při porodu hodnotím jako velmi příjemnou a veselou, i přes všechny ty bolesti.😊

Šárka byla super, díky ní jsem si v hlavě porod nastavila trochu „jinak“ a už jsem se tak nebála a věděla jsem, že i v samotný den porodu nám bude velkou oporou a pomůže nám, aby šel porod co nejvíce hladce, v uvolněné atmosféře. Stejně tak doporučená předporodní příprava nám dodala optimismus a pocit, že budeme přeci jen mít hezký porod a tímto chci všem, kteří nyní čtou tento příběh, přípravu určitě nepodceňujte. 😊

Děkujeme moc Šárko!

Petr

Moje miminko, milovaný Petíčku,

je to víc než tři měsíce od porodu a nové zážitky s Tebou vymazávají starší zážitky rychlostí blesku. Sepíšu Ti proto dnes okolnosti Tvého narození, protože je touhou každého člověka vědět, jak vznikl a kam patří. Věř, že jsme Tě s tatínkem znali hodně dlouho před Tvým fyzickým příchodem na svět, že jsme tušili, jak levituješ na houbách vesmírem a čekáš na moment, kdy bude dobré se nám konečně narodit.

Snad nebudou vzpomínky zkreslené a ovlivněné hormonální houpačkou kojící matky. Měla jsem v plánu porodní příběh napsat okamžitě po porodu, ale pokud jsi už dospělý, asi chápeš, jak naivní to byla představa při péči o novorozence (i když velmi klidného a šikovného).

Vše začalo ve čtvrtek na prohlídce u doktora. Zatím se nic moc nedělo
a druhý den jsem měla nastoupit do nemocnice, kde by se porod velmi pravděpodobně začal uměle vyvolávat. Oba jsme se cítili mírně pod tlakem. Naštěstí síla sugesce je ohromná a večer jsi odstartoval porod. Bylo asi půl jedenácté a pocítila jsem nárazovitou neobvyklou bolest. Když se opakovala po určitých intervalech, začala jsem mírně krvácet a seděla na záchodě, neměla jsem už pochyb: začal ses klubat na svět. Byla bouřka a atmosféra byla magická nejen proto, že se nám s tatínkem měl za chvíli změnit život, ale navíc byla i svatojánská noc.

Nad ránem už to velká romantika nebyla. Kontrakce přicházely a odcházely, nikdo nespal a začali jsme pociťovat únavu a místy i stres. Měla jsem strach jíst a pít, protože miminka uložená zadkem dolů jsou velmi často narozena císařským řezem. Od začátku těhotenství jsem si velmi přála rodit přirozeně a kojit Tě. Nechodila jsem do práce a na porod se dlouho (zejména psychicky) připravovala. Bohužel jsem do poslední chvíle netušila, zda bude kvůli otočení normální porod možný.

Doma jsme vydrželi celou noc a půl dne a do porodnice se vydali asi ve dvě hodiny odpoledne. Necítila jsem se doma bezpečně, i fyzické nepohodlí se stupňovalo. Ve dveřích porodnice už čekala naše hodná porodní asistentka Šárka Janáčová. Zapsala nás a začala mi monitorovat kontrakce a Tvé životní funkce. Zde jsem se dověděla, že toto „fyzické nepohodlí“ už jsou opravdové kontrakce a porod slušně postoupil. Přišla za námi doktorka Karolina, vyšetřila mě, poté přijel i můj gynekolog dr. Michalec. Šli jsme se s tatínkem ubytovat a měli dojít na sál. Vydrželi jsme to a prarodičům dali vědět až odpoledne, kdy byl nástup do porodnice tak či tak v plánu.

Většinu času jsme zde trávili sami. Porodníci nás nechávali v klidu a všichni měli dobrou náladu. S kontrakcí vždy přišla bolest, pak jsme si s taťkou zas povídali o banálních věcech. Dostala jsem klystýr, napářku, atmosféra byla pořád intimní a klidná. Čas běžel rychle a najednou byl podvečer. Bolest se mi i nadále zdála nad očekávání malá a i z vyšetření vyplynulo, že se od příjezdu nic moc nezměnilo. Prognóza nebyla úplně dobrá, ale byli jsme s taťkou smíření s každou variantou a nepanikařili.

Napětí s blížícím se večerem stoupalo. Bylo potřeba zintenzivnit kontrakce, které doposud pořád nebyly pravidelné, a popohnat Tě ven. Lékař mi doporučil epidural, který asi dvě hodiny znecitliví bolest a umocní kontrahování dělohy. Moc jsem se bála vpichu do páteře, ale bezmezně mu věřila. Vyplatilo se! Pocvičila jsem, cítila se pořád dobře, a když odezněl účinek léku, odtekla mi pomalu plodová voda. Bylo to velmi povzbuzující. Konečně nějaký pokrok!

Poté jsem přes obrovské vedro poslechla a šla sedět na záchod a napařovala se bylinkami. I když to byla triviální situace, zpětně si uvědomuju, že zde nastal zlom. Byla jsem chvíli sama, ve tmě a tichu, do hlavy
a těla mi najednou najel obrovský záchvěv vzrušení a elektrizující energie. Za moment jsem navíc dostala do žíly umělý oxytocin a začala se až bát toho šíleně příjemného pocitu. Vyšetřili mě a konstatovali, že nález je skvělý a může se rodit přirozeně.

Začal naprostý uragán a porod přešel do poslední fáze. Rychlost otevírání byla opravdu nestandardní a co se nedařilo celý den, bylo najednou během pár minut dokonáno. I když mi intuice napovídala, že fyzické
a psychické rozpoložení, které právě prožívám, je v pořádku, nemohla jsem tomu stále uvěřit a vzpamatovat se. Byla jsem naprosto přemotivovaná, ratio to zkrátka nebylo schopno pojmout. Najednou začalo Tvoje tělo silně tlačit dolů. To byl jasný signál pro mě i zdravotníky, že se za chvíli narodíš.

Vyděsila jsem se k smrti, když doktor rychle poslal tatínka za hlavu a nařídil přivést pediatra. Prožívala jsem již maximálně vygradované porodní bolesti a tlak do pánve. Monitor hlásil nízký tep plodu a mně problesklo hlavou, že určitě umíráš a ze mě leze něco strašného, na co se taťka nemůže dál dívat, poněvadž zblednul jak stěna. Lékař byl ale ledově klidný a začal koncert. Absolutní souhra a dokonalá spolupráce s porodní asistentkou. Posadili mě na postel a pobídli, ať zkusím zatlačit. S prvním, i když ještě neobratným zatlačením, jsem už i já pochopila, že se to skutečně stane a že je v mých silách Tě porodit bez pomoci – jen díky mému vlastnímu úsilí a zarputilosti.

Byla jsem nadšená, enormně sebevědomá a mohla bych skály lámat. Hormon štěstí se mnou cloumal tak, že jsem se v bolestech usmívala, užívala si naši vzájemnou souhru. Musela jsem chvíli stát, aby gravitace pomohla tělíčku ven, a v ten moment už Ti kousek zadečku začal vykukovat. Sáhnout si jsem se ale bála. Celou dobu jsem se ani nepodívala, jen měla zavřené oči, navenek ventilovala bolest a uvnitř se uzamkla do nejlepšího pocitu v životě. Tatínek mě podpíral a otíral mi pot. Měla jsem absolutně zbystřené smysly, jak to asi dovedou jen ženy při porodu nebo někdo, kdo bojuje o život. My jsme naštěstí nebojovali, ale hladce docházeli do cíle. Samozřejmě, že bolesti byly ohromné, ale hned mi bylo jasné, že tohle chci prožít někdy v životě znovu. Tak krásně mi bylo. Ještě jsi ani nebyl na světě a už jsem se těšila na porod Tvého sourozence!

Vrátila jsem se na porodní lůžko, zaujala vhodnou pozici a začalo to finišovat. Na Tebe jsem moc nemyslela. Věděla jsem, že jako každé zdravé miminko máš zvířecí instinkty a přesně víš, co máš dělat. Nejvíce jsem myslela na tatínka, kterého jsem chtěla úsměvem motivovat, aby se o nás nebál. Pochopil to. Držel mi hlavu, mlčel a já jsem začala tlačit. Překvapilo mě, jak přirozená se mi ta bolest jeví. Bedlivě jsem poslouchala pokyny doktora, vnímala všechny podněty, využívala dechovou oporu k tlačení. Taťka už asi plakal a řekl potichu: „Už leze!“, načež doktor provedl nástřih a ujistil mě, že dvakrát zatlačím a budeš venku. Tak se taky stalo, jednalo se zřejmě o porod hlavičky. Stále jsem se nepodívala.

Oči jsem otevřela až s Tebou, můj miláčku. Narodil ses nám v pátek ve 22:26. Dali mi Tě na břicho, byl jsi mazlavý a bílý, opojně jsi voněl a poprvé otevřel kalné oči. Červená naducaná pusinka mi potvrdila, co jsem si vysnila: jsi celý tatínek a jsi nádherný. Opakovala jsem dokola „on je můj, on je můj“. Že jsi můj neznamená, že Tě chci napořád vlastnit, znamená to totální naplnění mojí vlastní existence a že jsi produkt krásného vztahu, který s tatínkem do smrti musíme i pro Tebe budovat.

Petříčku, dodnes nerozumím tomu, kde ses tu vzal a že to pohyblivé velké břicho jsi byl Ty. Dle zkušeností jiných maminek to ani nikdy nepochopím. Stvořit nový život je prostě něco, co přesahuje možnosti lidského chápání, a porodit dítě vyvýší každou ženu tak, že to budeš schopen pocítit, až když sám budeš přítomen narození Tvých dětí. Ležíš v postýlce vedle mě, jsi malé miminko, ale já se už teď těším, až budeš mít děti a já vnoučata, abych zažila tu radost i z pohledu prarodiče. Ti Tvoji by za Tebe dýchali! Díky Tobě a Tvé sestřenici celá rodina pookřála, přinesl jsi nám po divných letech absolutní štěstí a zejména svojí vyčerpané mamce a babičce velký optimismus.

Po porodu jsme se Tě nemohli nabažit. Dvě hodiny uběhly jako dvě minuty. Přisál ses hned k prsu
a krásnou vůni jsi otřel o mě i o tatínka. Protože se neodloučila placenta, lékař se ji snažil manuálně vybrat. Prožila jsem ohromnou bolest a naštěstí jedinou škaredou vzpomínku na den Tvého narození. Museli mě tedy odvézt na operační sál a dokončit nutné věci s umrtvením. Nechat Vás s tatínkem samotné koupat bylo pro mě tak emočně náročné, jako bych Vás opouštěla na rok. Když jsem se vrátila, byla jsem nepohyblivá a slabá, ale poprvé jsme se mohli začít poznávat. Už jsi byl oblečený a zaopatřený, tatínek Tě choval, babičky a dědečci už Tě doma oslavovali. Šokovala mě Tvoje velká porodní váha a byla jsem na nás všechny strašně hrdá. Porodila jsem si životní triumf.

Petínku, pamatuješ, jak jsem mluvila o čarovné noci a o tom, že jsme Tě s taťkou dávno znali? Tušili jsme, že se nějak projeví Tvoje výjimečnost a zvláštní okolnosti příchodu na svět, jen jsme nevěděli jak. Narodil ses zadkem napřed a na zadku máš mateřské znaménko, jaké nikdo v rodině nikdy neměl. Jsi v mnoha ohledech unikátní, vzal sis to nejlepší z obou rodičů. O co složitější bylo Tě počít, o to lehčí bylo Tě porodit. Vychovávat se budeš asi sám. Už se těším, až přijdeš na to, v čem dalším jsi výjimečný.

Maminka Tě miluje.

Darja

Darja je naše druhá dcera. I když porod naší prvorozené dcerky nebyla žádná tragédie a trauma si neodnáším, tak to přeci jen mohlo být o něco méně stresující. Náš první porod proběhl v Krnově a s porodnicí jsme byli opravdu spokojeni, nicméně jsme narazili na porodní asistentku, která s námi téměř nekomunikovala, a to byl kámen úrazu. S manželem jsme se tedy rozhodli, že zkusíme najít soukromou porodní asistentku.

Šárku jsem kontaktovala asi v sedmém měsíci a ukázalo se, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí co jsme mohli udělat.

Na schůzce před porodem nám Šárka dala všechny tipy a doporučení, zároveň ji poprvé potkal můj muž a myslím, že ho uklidnilo, že s námi bude u porodu někdo zkušený.

První dceru jsem rodila 37+5 a zdálo se mi to brzo, tentokrát jsem chtěla být těhotná o něco déle, tak jsem se vším začala až okolo 38. týdne. Pití maliníku, datle, cvičení s Aniballem i nápařku – nevyšlo to každý den, ale snažila jsem se a musím říct, že hlavně ta půlhodina klidu během nápařky mi opravdu pomáhala se nachystat i psychicky. Poslouchala jsem afirmace, relaxovala jsem a těšila jsem se na miminko.

Samotný porod tak nějak začal už v neděli, kdy jsem byla neuvěřitelně protivná na všechny okolo. Manžel i dcera sice ještě dostali oběd, ale potom jsem se zavřela do ložnice a spala jsem.

Potom jsem se samozřejmě cítila trochu provinile, a tak jsme v pondělí vyrazily s dcerou a s kamarádkou do dětské kavárny. Měla jsem smůlu – nebyly tam žádné další děti, takže jsem s dcerou musela blbnout já a musím říct že při každém pohybu jsem měla takový divný pocit pnutí. Nevěnovala jsem tomu pozornost, protože podivné pocity v těhotenství zase nejsou tak neobvyklé. Vrátily jsme se s kavárny okolo poledne, dala jsem Justýnce oběd a pak jsem ji šla uspat. Četly jsme nějaká říkadla a já už jsem po každé básničce chvilinku prodýchávala. Nakonec Justýna usla, a já si šla dát vanu. Opakovala jsem si, že poslíčci můžou trvat i tři hodiny, myslela jsem na kamarádku, která měla kontrakce tři dny a říkala jsem si, že to ještě není ono. Po vaně se nestalo nic, bylo to pořád stejné. Chvilku jsem si kontrakce stopovala a vycházely mi úplné blbosti – kraťoučké kontrakce po několika desítkách sekund, pak jedna minutová, pak dlouho nic. Nebavilo mě to, mobil letěl na stůl a do toho se vzbudila dcera. Po chvíli klasického šrumce kolem batolete mi došlo, že už mě to trochu bolí a šla jsem do vany znovu. Do toho volal manžel, jestli má ještě koupit chleba a asi byl trochu překvapen, když jsem mu už moc nebyla schopna odpovědět. Já jsem byla překvapená taky.

Zavolala jsem mámě, jestli může přijet pohlídat. Celé těhotenství se dušovala, že přijede i kdyby zrovna měla službu. Bohužel, sestra co ji měla na denní zastoupit byla jaksi nedostupná, a máma prý přijede až kolem půl sedmé. V záloze zůstal táta, ale nechtěla jsem mu Jusťu nechávat nějak moc dlouho a moc jsem netoužila, aby mě viděl při kontrakcích, nevím ani proč, prostě mi to v tu chvíli přišlo blbé – viděno zpětně, už mi to tou dobou zrovna jasně nemyslelo. Tak jsem ještě vyčkávala, přesunula se na balón, kde mi moje úžasná dcera nosila malinké hrníčky ze svého servisu pro panenky a říkala mi, že je to čaj s citrónem a že se mi pak uleví. Musela jsem se smát.

Někdy tou dobou jsem volala Šárce, předtím jsem jí jen psala, že se něco děje. Teď už jsem jí volala ze svého balónu a ona se mě starostlivě ptala jestli už nechci přijet. A já jsem ještě nechtěla, nějak jsem si říkala, že je ještě čas. Do toho přijel z práce manžel a ten byl tedy dost nervózní. Pamatuju si jak měl široké zorničky a snažil se se mnou řešit nějaké věci typu kde jsou tašky a co do nich ještě dát. Asi po půl hodině mu došlo, že se mnou už jaksi není rozumná řeč, zalarmoval dědu a nadále se věnoval panikaření. Pořád jsem si říkala, že je to ještě dobré (to bylo tak půl páté), ale v jeden moment kdy jsem se z hledání něčeho v obýváku vracela do své krásné, zatemněné ložnice a dosedla jsem na svůj úžasný balón, mi natřikrát praskla voda. Ochrstla jsem celou zeď a došlo mi, že je nejvyšší čas vyrazit. Oblékla jsem se a došla jsem na chodbu. Vzhledem ke kontrakcím to trvalo tak dvacet minut a do té doby dorazil můj táta. Byl ještě nervóznější než Honza, ale statečně se ujal hlídání.

A pak následovala památná cesta Opava-Krnov. Díkybohu, že jsme nejeli dřív, protože by byla špička a my bychom deset minut jenom stáli u Sádráku. Klečela jsem na zadním sedadle, dala jsem si do uší sluchátka a byl to už strašný mazec. U kontrakcí jsem si zpívala a Honza přísahá, že měl kontrakce taky.

Každopádně jsme do porodnice dojeli.

“Jedeme k porodu.” řekl Honza na vrátnici. Pan vrátný nakoukl do auta, kde jsem úplně zpocená klečela na zadní sedačce a zcela vážně se zeptal: “Vy jedete k porodu?”

Tohoto pána bych poslala hlídat korunovační klenoty, protože ten jen tak někomu fakt nenaletí. Nicméně jsme nakonec zaparkovali před porodnicí a já měla jednu kontrakci před autem, další ve výtahu a nahoře už díkybohu čekala Šárka. Řekla mi ať jenom dýchám a šetřím síly – byla jsem už tou dobou celkem hlasitá – a musím uznat, že měla pravdu, bylo to jedno jestli jsem jenom dýchala nebo si zpívala, bolelo to stejně.

Pak už to byl fofr, průkazka,monitor, převlíct, vyšetřit. Byla jsem na 6 cm a Šárka řekla mému muži že to nejhorší mám za sebou. Myslela jsem si o tom tak trochu svoje. Když přišel lékař a vyšetřil mě, byla jsem na 8 cm a padla jeho památná hláška: “Veď hlavička je nízko, choďťe na sálu, choďte!” Moc rádi tuhle hlášku od té doby používáme když někam spěcháme. Pan doktor vypadal vystresovaně, asi jako všichni muži které jsem ten den potkala.

A tak jsme šli. Jediný problém byl, že s kontrakcí padaly ozvy, byl mi doporučen oxytocin. S jeho podáním jsem souhlasila. Šárka pak po celou dobu monitorovala miminko a oxytocin jsem dostala až úplně nakonec a absolutně žádný rozdíl jsem už v tu chvíli fakt nepozorovala.

Od té doby co jsme přišli na sál jsem to všechno tak nějak hodila na Šárku, měla jsem už fakt dost, bylo mi jedno v jaké poloze se budu nacházet, a tak jsme šly ze stoličky na lehátko s nohou nahoru, pak na záchod a zase na stoličku. Šárka mi řekla že můžu tlačit a mě se absolutně nechtělo. Při prvním porodu jsem měla takové to nutkání a “věděla” jsem kde to dítě asi mám, s Darjou mi to nešlo. Šárka mě ale úžasně naváděla, vytlačila jsem hlavičku – naprosto šílený pocit, a po hlavičce ze mě vyklouzlo celé miminko. Pamatuju si ty šedá zádíčka a pak jsem ji držela v náruči. Bylo to úžasné, byli jsme s Honzou úplně zaplavení radostí. Celé to tlačení miminka mi připadalo takové nějaké těžší než poprvé, a až později jsem zjistila, že to nejspíš bylo tím, že moje druhé miminko bylo skoro přesně o kilo těžší než to první.

Šli jsme na lůžko, kde jsme měli úplně skvělý, tříhodinový bonding. Přijela totiž ještě jedna maminka porodit svého chlapečka hned po nás. Bylo to úžasné mít tak dlouhý bonding – Darja si na mě pokřičela, přisála se, zase si zakřičela a pak se nechala uklidnit a usnula.

V porodnici jsme byli okolo šesté, Darja se narodila 19:04. Neměla jsem žádné poranění.

Musím říct, že porodu jsem se vyloženě nebála, měla jsem spíš ohromný respekt nad celým tím procesem. Ale po zkušenostech s první dcerou jsem měla jsem panickou hrůzu z kojení – absolutně se nám to nedařilo a po dvou měsících jsme skončili na umělé výživě, protože to jinak prostě nešlo – asi by to vydalo na samostatný příběh. Ale naštěstí jsme byli požehnáni dítětem co se přisaje snad i hlavou dolů a přibírá čtvrt kila za týden.

Darja je úžasně kontaktní miminko. Dokud ji držíte, je v šátku nebo u prsu, tak je naprosto klidná, kouká se, směje se (asi od druhého týdne svého života) a muž jí říká paní Buddhová.

Jsme z toho úplně vykulení, protože naše první dcera Justýnka byla koliková a když to rozjela tak nebyla žádná cesta jak ji zklidnit, kdežto teď stačí vzít miminko do náruče a je klid.

Těžko říct jestli je to i porodem, ale myslím si že ano.

Jsem vděčná za svůj porod, vím že jsem měla štěstí, a především jsme já i celá moje rodina měli Šárku, která byla opravdu neuvěřitelně profesionální a zároveň lidská a starala se o mě jako o vlastní. Konečně jsem pochopila proč se vlastně říká pomoct někomu na svět, protože to je to co Šárka udělala – pomohla mojí dceři dostat se úplně úžasným způsobem na svět.

Pavel

Příběh začal už během šestinedělí, po krásném porodu dcerky, jak jinak než za doprovodu Šárky, kdy jsme si s manželem naplánovali další miminko. Po dvou letech jsme své plány začali realizovat a že jsme se moc těšili, tak k nám dušička zavítala velmi brzy.

Měla jsem představu, že si zařídím ještě krásnější těhotenství a porod, než byl ten první.

HA HA osud to viděl jinak. Těhotenské nevolnosti nastoupily velmi brzy, což jsem s prvorozenou dcerkou prožívala těžce.
V průběhu celého těhotenství vycházela vyšetření s nějakými odchylkami. Bylo to pro mne velmi stresující, i když jsem se snažila emoce moc neprožívat, abych chránila miminko, hormony však zapracovaly. Šárka mi byla velkou oporou, vždy mi dala nejen cenné informace, ale i ženskou sílu, kterou jsem moc potřebovala. Vše vyvrcholilo šest týdnů před termínem porodu, kdy mi bylo sděleno, že miminko má tak velkou hlavičku, že ji dost možná nebudu schopna v termínu porodu porodit. I přes doporučení doktorů jsem se rozhodla rodit v Krnově, podvědomě jsem cítila, že velkou hlavičku nikde jinde nemám šanci porodit s větší pravděpodobností. Šárka mne podpořila, dodala mi sloní porci odvahy a doporučila spoustu věcí k přípravě k porodu. Poctivě jsem si dělala napářky, brala přírodní doplňky, homeopatika, pila čaje, relaxovala s hypnoporodem, milovala se s manželem a cvičila gravidjógu. Bylo to časově náročné, ale maximálně se vyplatilo. Stresy pravděpodobně zapracovaly a bohužel jsem týden po termínu musela na vyvolávačku, už jsem nedokázala dále vzdorovat. Bylo to pro mne těžké přijmout, vyvolávaný porod jsem ani pro sebe ani pro miminko opravdu nechtěla, ale nakonec jsem cítila velkou úlevu a vysvobození z celé situace.
Vyspala jsem se tak dobře, jak se jen může žena v devátém měsíci vyspat. Přijeli jsme na osmou hodinu a po testech na covid hlavní sestra dovolila manželovi, aby se mnou mohl na privátní pokoj. Přítomnost manžela mne uklidňovala. Na oddělení se sešla příjemná parta, včetně paní doktorky, spousty ženské energie, to jsem přesně potřebovala. Před devátou hodinou mi paní doktorka zavedla tabletu. Uvolnila jsem se, naobědvala a začala cítit kontrakce, kolem druhé odpoledne mi na pokoji praskla voda, vyvalila se v takovém množství, že jsme s manželem nechápali, z břicha jsem měla vyfouklý balónek. Objevila se Šárka, tušila, že už se něco děje a že jdeme hned na sál. Nechápala jsem, vždyť mi jenom praskla voda, kontrakce téměř necítím.

Na sále mi udělala napářku, zavřela jsem se do tmavé koupelny a prodýchávala kontrakce. Pak mi Šárka dala klystýr a kontrakce začaly sílit. Nějakou dobu jsme s manželem strávili ve sprše, teplá voda mi byla příjemná na břicho. Během intenzivního nástupu kontrakcí jsem měnila polohy a snažila se prostřednictvím dechu uvolnit. Šárka nějak vždy vycítila, že potřebuji změnu a pomohla mi najít vhodnější polohu. Byla jsem na čtyřech, na boku, v podřepu, na stoličce, zase na boku a nakonec na stoličce. V určitou chvíli stoupla intenzita kontrakcí do takové míry, že jsem se už nedokázala uvolnit. Šárka byla skvělá, ujistila mě, že to vůbec nevadí, ať dělám co cítím. A tak jsem mezi kontrakcemi nadávala a fňukala a během kontrakcí se snažila co nejvíce uvolnit, směřovat dech dolů, pomáhat si hlasem, slovy a vizualizací. V konečné fázi se Šárka sladila s manželem a moc mi pomohli překonat silné kontrakce, které se začaly stávat nesnesitelnými. Mezi kontrakcemi si mě muž, sedící mi za zády, opřel o sebe a říkal mi, ať se uvolním a jakmile přišla kontrakce, tak mě sbalil zpět do klubíčka do správné polohy, Šárka mi napařovala hráz a já tlačila. Paní doktorka mi ještě po domluvě podala oxitovin (ve chvíli, kdy jsem cítila, že kontrakce slábnou) a už jsem cítila, jak mi hlavička vstupuje do pánve, motivovalo mě to, ještě jsem si šáhla na hlavičku a ačkoli se mi zdála být celkem daleko, tak za pár minut už jsem cítila pálení, šáhla jsem si mezi nohy a hlavička byla těměř venku, nastavila jsem obě ruce, chtěla jsem si miminko chytit, proklouzlo mi mezi prsty, ale zachytila jsem pohledem pytlík mezi nohama miminka. „MÁME SYNA“ problesklo mi hlavou a v zápětí „To už je po všem? Tak to byla zase pohoda!“ Šárka mi Pavlíka hned podala, pomohli mi na lehátko. Po porodu placenty jsme počkali na dotepání pupečníku, manžel přestřihl pupeční šňůru a já jsem si prohlídla placentu, pohladila ji a poděkovala. Pavlíček hodně plakal, Šárka mi ho pomohla přiložit k prsu, konečně ochutnal mlezivo a vykulil oči „no páni!!!“, zasmáli jsme se. Myslím, že nejenom k mému překvapení nebylo co šít. Po dvou nejkrásnějších hodinkách jsme se nemohli s Šárkou dočkat na měření hlavičky… 38,5 cm

Tentokrát moc děkuji, že jsem mohla i synovi dát do života něco tak důležitého, jako je přirozený porod, plný něžnosti, ženskosti, porozumění, lásky a přirozenosti. Nebylo to jednoduché, ale o to víc si vážím výsledku :-*

Matěj

Jak se mi splnil sen

Když jsem zjistila, že jsem podruhé těhotná, okamžitě jsem věděla, že chci zase rodit v Krnově a se Šárkou. Doufala jsem, že po téměř 3 letech, kdy jsem tam měla to štěstí přivést na svět dceru Amálku do Šárčiných rukou, tam bude stále Šárka působit jako porodní asistentka. Hned ve 12. týdnu jsem se ji ozvala, zda by mě opět doprovodila a vyšlo to.

Měsíc před termínem porodu jsme se celá rodina přesunuli z Prahy do Ostravy a vyčkávali, kdy se náš maličký přihlásí. Se Šárkou jsme se opět po letech potkali na předporodním sezení ohledně přípravy a rad k blížícímu se porodu. Šárka poradila pár novinek – třeba bylinkové napářky a tak jsem se je snažila co nejpoctivěji dodržovat.

Vše probíhalo, jak mělo a mou jedinou starostí bylo, abychom včas stihli dojet do porodnice, až to začne. Většina známých mi přála rychlý porod a ani netušili, jak blízko jsou pravdě 😊

Hlavou se mi honily myšlenky, jaké to asi bude tentokrát, podruhé.. První porod byl skvělý, naprosto podle mých přání a představ a ano, opravdu jsem si tu událost užila a mám na ni jen krásné vzpomínky. Na rozdíl od prvního porodu, kdy jsem měla obavy a byla si nejistá, už jsem tentokrát závěrečné dny před porodem prožila v klidu, věděla jsem, co mě zřejmě čeká a hlavně, že budu v dobrých rukou (tedy pokud to stihneme do Krnova 😊).

A jak se mi splnil sen?

V poledne jsem si dala vynikajícího lososa, odpoledne si šla lehnout s knížkou, večer si sedla na bylinky a ve 22 hodin jsem malinko zklamala manžela, že už jdu spát a nebudeme spolu koukat na seriál. To už jsem slabounce cítila podbřišek, ale šla jsem spát, protože to nebylo nic, co by mě nenechalo klidnou. Po 23 hodině jsem se vzbudila, že musím na záchod (poslední měsíc, když jsem šla v noci na záchod se manžel vzbudil a vyzvídal, jestli je vše v pořádku 😊) a podbřišek se ozýval trochu více. „Nic, zatím nebudu plašit, počkáme, uvidíme.“ řekla jsem si. Poté jsem zjistila, že se to „ozývání“ opakuje zhruba co 5 minut, ale hlavou mi proběhlo, „porodní kontrakce by přece měla trvat aspoň 1 minutu, u mě je to asi 40s .., ale že by tohle pobolívání byly fakt porodní kontrakce?“ Pro jistotu jsem začala na hromádku skládat poslední věci do porodnice – čisté prádlo, nabíječku, zubní kartáček, hygienu… Manžel samozřejmě byl už trochu nervózní, že sama nevím, jestli rodím 😊

Tak dobře, zkusíme vanu a spočítáme délku mezi kontrakcemi… Napustila jsem vanu, proběhly dvě kontrakce s rozestupem 3 minut a manžel už psal Šárce, že asi rodíme. I u prvního porodu manžel pochopil dříve než já, že už je to tady a rozhodl, že jedeme. Já to pochopila právě po těch 6 minutách ve vaně, kdy jsme vzápětí vypustili plnou vanu horké vody a já se sotva oblékla a už stála u dveří a kroutila se. Tehdy začalo to pravé AU!

Rychle do auta na zadní sedadla do kleku, pod sebe nepropustné podložky, osušku a jedem. „Prosím vyhni se všem retardérům a na kruháčích pomalu!“

Klouby na prstech odkrvené do běla, čelo zabořené do sedačky a zvuková výstraha, že vzadu nejsou zapnuté pásy a někdo sedí na sedadlech. Manžel hlásí: „Jsme před Opavou, podle navigace dojezd 25 minut.“ A mi běží v hlavě: „Co? Panebože, podle intenzity bolesti rodíme na poli v Úvalnu. Naštěstí zatím nepraskla voda, maličký vydrž ještě chvilku.“

Hurá, vjezd do nemocnice. Zrovna končí kontrakce, bez bot přebíhám z auta k výtahu a rychle do 2.p na příjem. Před dveřmi, kde hledám zvonek (ano, jsem mimo vnímání okolního dění a i banalita typu zazvonit na zvonek PŘÍJEM je nesnadné) ještě kontrakce a otevírá rozesmátá Šárka a jdeme se na to podívat 😊

Šárka zvedá telefon a volá rovnou mě nejmilejší doktorku Makovou, aby dorazila nahoru s diagnózou: „Zašlá branka, drží to jen voda.“ Tak a rychle na porodní sál. Vana už je napuštěná, všude přítmí, ticho, klidná atmosféra. Tentokrát jsem chtěla zkusit rodit do vody, Šárka se ujišťuje, zda si to stále přeji. ANO, ANO.. Voda je příjemná a mezi kontrakcemi se mi dostává úlevy v podobě studeného ručníku na čelo od mého manžela. Šárka mě vybízí, abych si sáhla na plodové obaly, které nás dělí od narození chlapečka. Domlouváme se na jejich prasknutí a šup, už sahám na hlavičku. Vnímám jen slova Šárky a její dlaň na hrázi s radou: „Tlač na mou ruku.“ A tohle mi pomáhá ve směru, kam poslat úsilí. A hele po řezavé bolesti úleva a hlavička je venku, čekáme na další kontrakci a rotaci miminka, aby byl venku celičký.

Tadááá a je to tady, náš Matěj si vyplul na svou cestu ve 2:29 hodin 14. července 2021.

Na tenhle nádherný pocit, kdy držíte to právě narozené miminko, mazlíte se spolu a vítáte se, nikdy nezapomenu a šla bych rodit zase 😊 (O tom už můj milovaný manžel nechce slyšet. 😊)

Z vany mi pomáhají se přesunout s Matýskem v náruči na postel, kde proběhne tulení a přisátí toho malého savce a mě nepřestává překvapovat, kde v sobě ten maličký bere ještě sílu, tak hodně sát. Táta přestřihne dotepaný pupečník, loučím se s placentou, úžasná paní doktorka Maková konstatuje, že dole je vše v pořádku, bez poranění a já všem děkuji, že mi byli skvělými společníky a pomocníky.

Po sprše odcházíme s Matějem na novorozenecké oddělení, kde zjišťujeme, že měří 49 cm a váží 3200 g a pak už na pokoj, který nám Šárka připravila. Táta tady s námi zase může zůstat celé 3 dny i přes noc a já jsem plná štěstí a pokory, že jsme nerodili v těžké době COVIDu, kdy by s námi nemohl být.

No a teď už si jen užít tenhle „wellness“ pobyt, kdy o Vás a Vaše miminko stále někdo pečuje, máte čas na tulení a mazlení, kojení, jídlo a sbírání rad a informací od sester z novorozeneckého a šestinedělí.

DĚKUJI všem, kteří mi byli oporou, především

Matýskovi, že se uměl tak krásně narodit, a to až v Krnově,

manželovi, který má trpělivost se mnou prožívat vše, i když sem tam pro něj nepochopitelné 😊

Šárce, díky níž si celý život budu pamatovat porody svých dětí jako něco krásného, něžného a neuvěřitelného .. jo jo, i dobrodružného 😊

paní doktorce Makové, za vlídná slova

a dceři Amálce, že poprvé v životě zvládla třídenní odloučení od nás s manželem.

Adrian

Můj porodní příběh

Jak vlastně začít? Nu, třeba takto…

Bezprostředně po prvním porodu jsem byla přesvědčena, že už nikdy rodit nechci. Že mi to za to asi úplně nestojí. Tehdy jsem byla dvacetiletá holka. Nepřipravená, bez informací, která šla do porodnice s důvěrou ve zdravotníky, že: „Oni to nějak zařídí a vyřeší za mě“. Přesně jak jsem si myslela, se také stalo.

Jelikož jsem tenkrát nevěděla nic o polohování, pohybu nebo možnostech úlevy (třeba od křížových bolestí), byla jsem doslova závislá na tom, co mi zdravotníci nabídli (a věřte mi, moc toho nebylo). Je zvláštní, že další detaily si už nemohu vybavit. Pravda, od té doby již uběhlo dlouhých dvanáct let, ale svou roli dozajista sehrál i mozek – nepříjemné záležitosti vytěsnil.

Na co si však pamatuji velmi dobře, je pocit z porodu. Střípky, které se vrací. Vědomí, že jsem jenom tělo, co donosilo dítě, které musí někdo vytáhnout. Tělo, jehož projevy bolesti a zoufalství jsou zdravotníkům úplně jedno: „To jste taky tak řvala, když jste si to dělala?“ (vybavuji si, slyším). V ten okamžik jsem zase jen to tělo, které je navíc ještě hloupé a neschopné. V ten výjimečný okamžik, kdy cítím, že jde dítě na svět, slyším: „Ještě netlačte, slyšíte?! Netlačte!“ Pak už jen střih a klapka…

Nástřih – tedy doslovný a klapka skoro taky. Byla jsem odrozena.

Co to znamená? Dítě je venku a bolavé tělo (vystrašené, vyčerpané, ponížené…) zůstalo ležet na porodní posteli. Nejspíš jsem dostala nějaké léky, nedaří se mi úplně vnímat, jsem utlumená. Po tom všem (ano, po porodu) nejsem schopna vstát a jít do sprchy. Do pokoje mně vezou na vozíčku. S kojením mi nikdo neporadil (zpětně musím říct, že možná díky Bohu za to, že nikdo neporadil…). Jak na to mi ukázala až moje máma – na návštěvě. Toť v kostce má první porodní zkušenost. V podstatě žádná hrůza, že? Zkrátka, p ř e ž i l a jsem to.

Proč to zase píšu znovu, když jsem o tom psala už mockrát? Protože právě toto byl jakýsi impulz, i když jsem to v té době ještě nevěděla. Když měl syn Kristián 2 roky, rozhodla jsem se vystudovat nějakou vysokou školu, abych jako zdravotnický asistent nemusela “jenom utírat zadky“. A tak tu najednou bylo studium porodní asistence. Studovala jsem a zjišťovala, že můj porod nebyl výjimkou, že anonymní těla, která někdo musí porodit, jsou považována za normu. V té době jsem přesvědčená, že mi asi jedináček stačí. Však co, svoji biologickou povinnost jsem splnila.

Problematika porodnictví, péče a dalších možností mě však natolik pohltila, že se z toho nevědomky stal můj „proces přípravy“. Po studiu a pár letech mimo obor jsem začala pracovat v porodnici v Krnově. V malé, téměř rodinné nemocnici, která se skromným vybavením (a ještě skromnějšími počty personálu), umí dělat zázraky – opravdu. Každou směnu mi přicházely ženy, které rodily. Některé rychle a snadno, některým bylo třeba dodat odvahu – laskavým slovem nebo dotekem, někde byla nutná pomoc lékaře. Po čase jsem si uvědomila, že vždy po pěkném a snadném porodu (ano, je to tak,
i takové mohou být) mě napadá, že takto bych klidně rodila znova taky.

Čas běžel, zkušeností přibývalo (zejména těch pozitivních) a mne začalo čím dál víc lákat, ověřit si získané znalosti a rady, které ženám dávám, v praxi. Protože zdravotníci – z velké části muži, kteří to nikdy nezažijí anebo ženy, které už svoje příběhy zapomněly, velmi ovlivňují péči, která se rodičkám dostává. Po čase je to zkrátka rutina – tamta moc řve, proč se s tím tak natahuje, musíme tomu pomoct, na to tady nemáme čas…

A tak jsme s mužem dali případnému těhotenství zelenou. Začalo podivné, magické vyčkávání od menstruace k menstruaci. Navštívila jsem gynekologickou fyzioterapii, hormonální jógu a nechala vše plynout. Jak už to bývá, práce se začala kupit. Žen, které měly zájem o individuální péči porodní asistentky, začalo být tolik, že jsem nedokázala být všem k dispozici. Věděla jsem, že buď musím upravit úvazek v nemocnici, nebo upravit počty klientek, nebo otěhotnět. Když mi podruhé vynechala menstruace, odpověď byla jasná.

Těhotenství jsem měla potvrzeno až ve 12. týdnu. Doslova jsem o něm ani nevěděla. Vlastně celé těhotenství mi bylo skvěle. Každý den jsem chodila na procházky, občas si zacvičila, nic nehrotila.

Koncem 2. trimestru jsem s rostoucím bříškem pociťovala bolesti v kříži a stydké sponě, takže jsem na procházky chodila už s podpůrným šátkem. Kolem 34. týdnu těhotenství jsem měla pozitivní výsledek testu na COVID – 19. Nařízenou karanténu jsem strávila převážně u knížek a filmů (a tento nařízený klid se mi skvěle hodil). Z dlouhých procházek už bylo třeba zvolnit na kratší a celkově přijmout pomalejší tempo.

Mou prioritou bylo mít u porodu vstřícnou, zkušenou a empatickou porodní asistentku, kterou znám a ona zná mě. Věděla jsem s jistotou, že nikomu cizímu už si pod ruce u porodu nelehnu. Protože je Krnov trošku z ruky, měla jsem připravenou i náhradní variantu o něco blíže. Naštěstí mám kolem sebe pár ochotných kolegyň, které mi nabídly podporu a dokonce i případný odvoz. Díky, holky!

Předporodní přípravu jsem měla takovou klasickou, od bylinných čajů, lněného semínka, datlí, přes pupalku, napářku, masáž hráze a Aniball. Jestli mi něco z toho zaručeně pomohlo? To nikdo neví. Já jsem ale měla dobrý pocit. Především to byla vždy konkrétní činnost a cílená myšlenka věnovaná jenom bříšku.

Pár týdnů před porodem mi volala Šárka, moje hlavní PA z Krnova. Ačkoliv toho vím dost, přece jen těhotenské hormony pracují, takže mi Šárka krásně shrnula plán příprav, ptala se na moje představy, vyplnily jsme dokumenty a ladily detaily.

Protože jsem se u prvního těhotenství o nic nestarala a nic neplánovala, v tomto jsem chtěla alespoň krásné profi těhotenské fotky. První domluvené focení mi překazil COVID. Už jsem se pomalu smiřovala s tím, že fotky mít zkrátka nebudu. Ale osud (kdo jiný…) zase zapracoval a do cesty mi přišla Milada. Domluvily jsme se hned a bylo. Krásné těhotenské fotky. Zároveň jsem na různých sociálních sítích sledovala zahraniční fotky přímo z porodní akce. Mám na mysli silné snímky, plné emocí, zachycující krásu zrození. Moc jsem chtěla takové momenty mít. A jak se říká, líná huba holé neštěstí, domluvily jsme se s Miladou i na porodní fotky. Samozřejmě, v otázce porodu je slovo domluva úsměvné, ale plán byl takový, že když to vyjde, jak má, fotky budou, no a když ne, tak nebudou. Zkrátka v jednoduchosti je krása.

Když se mě Šárka ptala, jak si tento porod představuji, ve srandě jsem jí řekla:

„Tak ideálně mi přijde předem SMS, že se něco chystá. První část strávím bezbolestně doma, na 5 cm vyjedu, přijedu na lemu a na 2. zatlačení rodím.“ (je až vtipné, jak blízko pravdě jsem byla!)

Opravdu jsem byla velmi zvědavá, jak bude ten druhý porod probíhat, protože už během těhotenství jsem zjistila, že si hodně věcí zkrátka nepamatuju nebo je mám zkreslené.

Poslední týdny byly klidné, žádní poslíčci nebo jiné zjevné známky blížícího se porodu. Odezněly bolesti v kříži i sponě, noční spánek byl vydatný až na nějaké to čůrání. Prvního syna jsem rodila ve 39. týdnu těhotenství, takže jsem to nechávala plynout. Věděla jsem, že je vše dobře připraveno. Zrovna v tomto týdnu na můj porod stejně není vhodná konstelace. Manžel měl od pondělí do čtvrtku důležité pracovní povinnosti a fotografka Milada byla zase do středy v Praze. Měla jsem sice domluveny náhradníky na případný odvoz, ale trochu jsem doufala, že pan Mimik na tátu počká…

Je středa (38+4 tt.) odchází hlenová zátka a dávám vědět Šárce (čistě pro informaci, ať ví). Obě konstatujeme, že je to v pořádku, že klidně můžeme ještě 2-3 týdny čekat. Do konce týdne stejně musím vyřídit ještě nějaké papírování na úřadech ohledně výstavby balkónu.

Ve čtvrtek se mi ale nic nechce a tak odpočívám.

V pátek se probouzím nezvykle brzy (už kolem 4. hodiny) a nemůžu dál spát. Nic mě nebolí, nic necítím, asi jsem už přespaná, říkám si. Po nějaké chvíli budím muže. Přece jen by se ten čas měl nějak smysluplně využít… miminka by se přece měla lákat na svět tak, jak byla stvořena – v láskyplném spojení. Po sprše se chystám na pochůzky. U snídaně cítím malinkou vlnku, asi důsledek ranní rozcvičky, ale neřeším to. Odjíždím vyřizovat. Během pochůzek cítím další jemnou vlnku. Super, poslíčci! Konečně se něco děje! Dávám vědět Šárce (zase jen pro informaci), vím, že poslíčci mohou pracovat i několik týdnů. Po cestě si kupuju jahody. Protože jsem zrovna v centru města, zajedu si ještě pro donuty, na které mám už dlouho šílenou chuť. Říkám si, jak je fajn, že už je pátek, muž je ready, fotografka už by měla být také doma, takže vše je vlastně připraveno. A přichází SMS. Je od Milady (fotografky):

„Aničko, jak se máte?“ (Milada)

„Ahoj, zrovna na Tebe myslím. Máme se fajn. Bříško začíná pomalu poslíčkovat, ale zatím nic velkého.“ (odepisuji)

Doma nachystám oběd a k odpočinku na gauči si pouštím seriál. Po chvilce je mi nějak divně, zalívá mě vlna horka a silný stah dělohy. Je cca 12:45. Hmm, že by něco víc? Za pět minut další mnohem silnější vlna. Tak jo, říkám si, dáme vanu, možná napářku a uvidíme, co z toho bude (porodní práce může chvíli trvat, a to přece víme). Z vany píšu muži, ať to v práci dnes raději neprotahuje a taky Miladě, ať je v pozoru.

Najednou mám stahy po třech minutách, samozřejmě mnohem silnější, než jak jsem si poslíčky představovala. No nic, zkusím se vyšetřit a uvidíme. Hlavičku hmatám hodně nízko, snad i okraj branky, která je tak na tři centimetry otevřená. Hmm, zajímavé, říkám si. Volám muži, ať to dnes v práci ukončí a jede raději domů. Je asi 13:15.

Síla stahů nabývá na intenzitě, trvají víc jak minutu a přichází krásně pravidelně po třech minutách. Stále jsem ve vaně, prodýchávám a hučím, což přiláká staršího syna Kristiána. Vyšlu ho seskupit zbytek důležitých věcí na cestu a vylézám z vody. Jdu si lehnout do ložnice, Kristián mi nese teplý termofor. Stahy pracují pořád stejně intenzivně. 13:45 přijíždí muž, vaří si kávu a sonduje, zda tedy odjíždíme. Pomaličku se oblékám. Před cestou ještě navštívím WC. Pro jistotu vyšetřuji. Hmm, branka je tak šest centimetrů, cítím napnutý vak s vodou. Tak to jsem zvědavá, jestli dojedeme, říkám si v duchu s úsměvem. Zvažuju možnosti a volám Šárce. Ta mi s ledovým klidem říká, ať v klidu jedu, je tam voda a ta to udrží.

Po cestě nabíráme Miladu a jedeme. Je asi 14:30, tedy 1,5 hod od začátku stahů. Asi je vám jasné, že v pátek o půl třetí odpoledne není úplně ideální doba pro jakékoli cestování, natož to porodní a ještě k tomu 60 km. Vím, že máme dvě možnosti. Buď to stihneme dojet, nebo ne. Podotýkám, že vůbec nejsem ve stresu. Nějak to bude…

Ležím vzadu na levém boku a dýchám. Kontrakce jsou opravdu silné a tentam je můj plán jak „hypnoporodně zapracovat“. Ta síla je fakt síla. Při cestě jsou nejhorší zatáčky. Ale manžel jede, jak nejlépe to jde. Schumacher hadra. Provoz je bohužel hustý, takže adrenalin v autě patrný. Milada s mužem na střídačku nadává na provoz a ptá se, jestli něco nepotřebuji. Pak plánují, že snad zavolají policii, ať nám udělají uličku. To ale zatrhnu! Vím, že i kdyby byla policie ochotná, určitě by nás stočili do nejbližší porodnice, což je nemyslitelné. Zkrátka v klidu jedeme dál. Když vjíždíme do Krnova, volám Šárce, ať už mě čeká dole, že možná nedojdu. Smykem přijíždíme ke vchodu, prodýchnu stah a vylézám z auta. Je cca 15:30. Posun porodu jsem v si v autě kontrolovala rukou, takže vím, že už je to na spadnutí. U vchodu čeká Šárka a náhodou i moje osudová žena – vrchní sestra Lenka. Kdo by řekl, že to osud tak zařídí, že se potkáme v akci. Popřeje mi štěstí a sílu a jedeme dál. Před porodním sálem už jsou další skvělé ženy a fanynky – MUDr. Maková s MUDr. Kupkovou a kolegyně. Mám radost, že to tak vyšlo a jsou kolem mě samé ženy.

Šárka má vše exkluzivně připraveno. V porodním pokoji jsou zatažené žaluzie, svítí jen lávová lampa, voní nějaké příjemná vůně. Porodní vana je napuštěna a čeká. Žádné zbytečné dotazy, vše je jasné. Šarka mě bleskem odstrojuje a pomáhá mi do vany. Přikládá bezdrátovou sondu na poslech ozev a jemně vyšetřuje. Ano, nález je krásný, vak s vodou stále drží miminko uvnitř. V té teplé vodě je to úžasné. Velká úleva a uvolnění. Vím ale, že sranda ještě nekončí. Netuším, kde kdo je. Mám zavřené oči a snažím se o uvolnění. Šárka mě tichým a klidným hlasem povzbuzuje a uklidňuje, MUDr. Maková občas v tichosti přiloží sondu. Nijak mě to neobtěžuje. Chvíli jsem v startovacím dřepu, pak měním polohu do lehu, na levý bok se zvednutou nohou. Vše ve vaně. Ještě potřebuji chvilku času. Zase se zvedám do dřepu, kde se cítím nejlépe (v této poloze jsem cvičila s Aniballem). Svoji rukou stále kontroluju posun. Začínám cítit vak s vodou, který se už klene ven. Šárka stojí za mnou a svou rukou mi chrání hráz a hemoroidy, které se mi na konci těhotenství udělaly. Nikam nespěchá, nechává to vše na mně. Vím, že mohu čekat, až voda sama praskne, ale když se vak během pár kontrakcí neposunuje, rozhodnu se ho sama prstem propíchnout. Nejdřív to nejde a klouže mi, ale po dalších pár stazích pukne a hlavička sjede níž.

V této fázi bojuji. Bojuji se strachem pustit hlavičku až na hráz, ale Šárka mi dodává odvahu. S dalším stahem zkouším lehce zatlačit a je to lepší. Toto nasměrování energií je skoro úlevné. Šošolka hlavičky se posunuje do mé dlaně, uvolňuji se a čekám. Šarka je pořád poblíž a zezadu kontroluje situaci. Nijak ovšem nezasahuje. Nevím, kde jsou ostatní, oči mám zavřené a soustředím se na finále. Viděla jsem to už tolikrát, přesto mám trochu obavy. Vždyť se to tam nemůže vejít, to je fyzikálně skoro nemožné… Další stah se ale neptá a zařídí, aby tělo (silné, sebevědomé…) zatlačilo. Hlavička je už venku a čeká! Čekáme na další stah. Hladím hlavičku rukou. Tak už jen jedna kontrakce a bude tu nový člověk. Pauza trvá zdánlivě dlouho (vždycky se to zdá jako věčnost, když už je hlavička venku). Cítím ale, že další kontrakce už se blíží. Šárka mi šimrá břicho. S nastupující kontrakcí hlavička rotuje a rodí se ramínka. S lehkostí vyklouzává celé miminko, které chytám do svých rukou. Za pomoci Šárky ho ve vodě otáčím. Chci mu vidět do tváře. A… už tady, pod vodní hladinou. Je tak krásný! Je 16:33.

Vytahuji ho z vody a přichází první nádech. Dětská sestřička Maruška podává suchou deku. Je to prostě neuvěřitelné. Po bolesti a námaze není ani památky. Pusinkuji černé vlásky a nevěřím. JÁ JSEM PORODILA SVOJE DÍTĚ.

Po vítání je čas přesunout se na postel. Za pomoci holek a manžela vylezu z vany. Po chvíli jsem překvapena silou dalších, tentokrát stahovacích kontrakcí. Jsou opravdu silné, přijde mi, že snad silnější než ty porodní. Ta síla mě velmi rozruší, nemohu se uvolnit. Celé tělo je v křeči. Nevím, za jakou dobu, ale konečně se rodí placenta. Vítám se s miminkem. Stahy, i když v delším intervalu, přichází po celé dvě hodiny, co ležím na porodním sále. Místy mě zalívá horko a je to opravdu náročné. Mrzí mě, že to narušuje první okamžiky, ale nedá se nic dělat. Děloha se chce co nejvíc smrsknout, aby nekrvácela. Je čas rozhodnout, jak se bude jmenovat (za devět měsíců jsme se nějak nedomluvili…). Po krátké diskuzi rozhoduji já.

Za dvě hodiny vstávám do sprchy. Opět příjemná změna, protože po prvním porodu jsem nebyla schopna vstát. Muž bere Adrianka na měření a vážení a za pár minut už společně (a po svých!) odcházíme na pokoj. Chvilku jsem koketovala s myšlenkou jet domů hned, ale nakonec jsem se rozhodla zůstat přes noc. Manžel si potřeboval vydechnout a já jsem se aspoň mohla pochlubit kolegyním. Na druhý den kolegyně z novorozeneckého úseku provedly všechna vyšetření a byli jsme propuštěni.

Přijeli si pro nás taťka i velký brácha. No a doma? Úplná paráda! Co vám budu povídat, vlastní postel a pohodlí domova je prostě nejvíc.

A tak děkuji znova všem zúčastněným.

Mému muži za rychlou přepravu a trpělivost, Šárce za podporu a klid, MUDr. Karolínce Makové za tichou přítomnost a respektující dohled, Marušce a holkám z „novošů“ a Miladě za fotky.

A ze všeho nejvíc děkuji svému tělu a úžasnému miminku, že jsme byli hlavními aktéry nového zrození.

Nevěřila jsem tomu, ale hned bych rodila znovu.

Tak uvidíme…

Aninka

Otěhotněla jsem chtěně, až překvapivě rychle. Možná naše rozhodnutí, že by bylo pěkné mít malé dítko, uspíšil koronavirus, který nás nyní již rok doprovází. Až na hodně mírné nevolnosti vše během těhotenství probíhalo v pořádku. Po určité době jsme se s mužem začali bavit o jeho přítomnosti během porodu. Já bych ho tam ráda měla, on si nebyl jistý. Jeho pohled jsem zcela respektovala, zároveň jsem tam nechtěla být sama, s cizími lidmi, v cizím prostředí a případně někomu vysvětlovat, co během porodu chci a co ne. Proto padla myšlenka na porodní asistentku.

Pro krnovskou porodnici jsem se rozhodla již předtím, od nás je to přibližně půl hodina cesty autem. K Šárce jsem se dostala na doporučení jiné porodní asistentky. Vzhledem k tomu, že můj termín byl stanoven na druhou půlku prosince, kdy panovala různá pandemická opatření, nevěděli jsme, jak to bude s přítomností dalších lidí u porodu. Do poslední chvíle mě i o tomto Šárka informovala, měla jsem díky ní aktuální informace. S Šárkou jsme se potkali i s mým mužem na osobní schůzce, kde nám Šárka vše popsala, doporučila vhodnou přípravu na porod, my se zeptali na pár doplnění. Setkání bylo pro mě důležitým bodem ve více oblastech – seznámila jsem se se Šárkou, která se mnou u porodu bude, uklidnila a usadila jsem se a začínala jsem nabírat jistotu, že to zvládnu. Ostatně – je to asi jediná věc v životě, kterou opravdu musím zvládnout sama a nikdo mě nemůže vystřídat. V mezidobí jsme byly s Šárkou ve spojení, z předporodní přípravy mi byly nejpříjemnější bylinné napářky. Věřila jsem svému tělu, že vše zvládne, i kdybych žádnou přípravu nedělala, ale jak říkám, napářky byly i v zimním období velmi příjemnou záležitostí. Přiblížil se termín porodu, nic se nedělo. Tak nějak jsem měla v hlavě, že by bylo fajn, kdyby se dcera narodila jindy než přímo na Štědrý den. Samozřejmě, že je to v konečném důsledku jedno, ale přeci jen.

Dne 22.12. jsem měla domluvenou kontrolu v porodnici, vše v pořádku, lékařka mi sdělila, že to na porod ještě pár dní nevypadá. Odjeli jsme a začali plánovat štědrovečerní večeři. V ten den jel k večeru manžel na nákup. Mně začalo tak nějak zvláštně pobolívat břicho, lehce, za to pravidelně. Usoudila jsem, že se jedná o poslíčky. Po pár hodinách poslíčci stále neodeznívali, napsala jsem kamarádce, jak probíhají kontrakce. Z její odpovědi jsem znejistěla, protože jsem zjistila, že kontrakce vypadá jinak, než jsem si celou dobu myslela.

Netušila jsem, že kontrakce je bolestivý stah, který trvá jen určitou dobu a pak je chvíli klid. Každopádně jsem napsala Šárce, ta potvrdila mé tušení o kontrakcích, zatím zřejmě slabých. Nic jiného se nedělo. Můj muž šel spát v domnění, že se ráno uvidí. Já už nespala, někdy o půlnoci jsem si začala měřit intervaly mezi kontrakcemi, a vyšlo mi přibližně 4-5 minut. Po dalších pár hodinách se objevila hlenová zátka, vzbudila jsem muže, který nebyl úplně svěží a podle mě si neuvědomoval, co mu říkám. Šel si umýt hlavu, namazat chleby na svačinu, sbalit papuče. Začala jsem být nervózní i proto, že situaci nebral nijak zásadně, bolest už začínala nabírat na intenzitě. Po další hodině jsme vyjeli, do Krnova jsem si prožila dalších deset kontrací. Šárka již čekala na místě, udělala mi nezbytný covid test a sloužící lékařka mne zkontrolovala. Vše bylo v pořádku, mnou domnělé kontrakce byly opravdu kontrakce, ovšem nic jiného porodu jako takovému nenasvědčovalo. A tak to trvalo několik hodin, tuším, že přibližně deset.

Já jsem mezitím zkoušela pérovat na gymnastickém míči, Šárka mi připravila napářku, mezi kontrakcemi jsem polehávala, jinak jsem chodila. Bylo to celé pro mě vysilující a dlouhé, tedy i tím, že v noci jsem vůbec nespala. Ale věděla jsem, že to zvládnu, ideálně tentýž den, tedy den před Štedrým večerem. Po těchto hodinách, kdy se porodní cesty nijak neměnily, mi Šárka nabídla epidural, který měl pomoci mimojiné právě s otevřením porodních cest. Ze začátku jsem ho odmítala, přišlo mi to jako zbytečný zásah. Ovšem po zvážení mého vyčerpání jsem kývla. Jednak se mi ulevilo, můj muž když mě viděl, tak mě nepoznal – jako by do mě někdo vlil novou energii.

Poté jsem při jedné silné kontrakci ucítila lupnutí, praskla mi plodová voda. Šárka mě zkontrolovala a naštěstí se i porodní cesty začaly otevírat. Měnila jsem různě polohy, chodila, pohupovala se, byla chvíli ve vaně. Nepřipadalo mi to dlouho, měla jsem najednou energii a sílu – zřejmě díky epiduralu a taky díky vědomí, že se celá situace hýbe a že už to konečně skončí pohledem na naši dceru. S Šárkou jsme zkoušely různé porodní polohy, nakonec mi byla nejpříjemnější stolička. Tady přišla chvíle, kdy dorazil lékař, oznámil mému muži, že pokud chce, může odejít. Barvu jeho obličeje přirovnal ke světle zelené, tudíž ne úplně zdravé barvě.

Já se na stoličce o muže opírala, ale řekla jsem mu, že to zvládnu i bez něj, ať se rozhodne. Zůstal. Pak už mi vše připadalo velmi rychlé, Šárka mi radila, jakým způsobem a do kterých míst tlačit. Pak jsem jen slyšela její hlas, který říkal: “ Ta má teda vlásků, chceš si sáhnout?“ Intuitivně jsem si sáhla a údajně vydala zvuk na pomezí nadšení a šoku. A již další kontrakci vykoukla naše vlasatá a okatá dcera Aninka. Nikdy nezapomenu, jak na mě pod červenou dekou během bondingu koukají ta její veliká očka. Ostatně – ten pohled jí zůstal. Ta veliká tmavá očka na mě koukají již čtyři měsíce, každý den a každé ráno v šest hodin vítají náš nový společný den.

Byť byl porod dlouhý, kontrakce nekonečné, s epiduralem a porodním poraněním, mám na porod jen pěkné vzpomínky. Nic traumatického, nic děsivého. Jsem vděčná Tobě, Šári, žes tam se mnou tolik hodin strávila, i když jsi měla doma připravovat bramborový salát a péct vánočku. Byla jsi mou oporou, pevným bodem, důvěřovala jsem Ti. Porodila bych samozřejmě i tak, ale myslím si, že konečný dojem, který si v sobě nesu nadosmrti, by byl jiný. Díky Šárce si odnáším z porodu klid a oporu. Děkuju Ti , Šári!

Elenka

Můj porodní příběh začal už před šesti lety, kdy jsem na svět přivedla svého prvorozeného syna. Byla jsem tehdy dost mladá, v mnoha ohledech i naivní a tak mne i samotný porod překvapil a zaskočil. Vysnila jsem si, jak to bude vše nádherné, téměř bezbolestné, četla stovky porodních příběhů a má víra byla obrovská. Protože ale porod odráží to, jak na tom daná žena je psychicky, fyzicky i duchovně, dostala jsem pořádně před prsty. Vše sice proběhlo bez zásahů, přirozeně a nakonec jsem porodila téměř 4kilového syna bez poranění, což bylo mé velké přání a za jeho splnění vděčím Šárce, zato ale na pokraji sil, bez energie, vyčerpaná a vyděšená z bolesti, kterou jsem právě prožila. Držela jsem na sobě své dítě a jediné, co jsem cítila, byl pocit zlosti, že mi tohle způsobil.Spravilo se to asi po třech dnech a vztah s ním jsem si v sobě vnitřně tvořila asi rok (teď je to můj velký miláček a každý den mu děkuji, ze si mě vybral za maminku) :).

Před měsícem jsem prožila svůj druhý porod, tentokrát s dcerou. Už během těhotenství jsem si říkala, ze jako žena by mě mohla vyléčit, napravit staré rány. To jsem ještě netušila, že mi mé přání tentokrát opravdu splní a ještě jej stokrát předčí. Termín jsem měla 18.1., já si ale od začátku přála rodit později, jelikož jsem chtěl vodnářku a také jsem věděla, že termín nesedí (znala jsem termín početí). Doktoři jsou ale doktoři a ti se řídí v mnoha ohledech tabulkami. Když jsem se objednala na první kontrolu do porodnice, byla jsem přesně ve 41. týdnu.

Paní doktorce se mé ,,přenášení,, moc nezdálo, mluvila o tabletě na vyvolání za max. 3dny, o hospitalizaci atd. Já jsem ale věděla, ze tentokrát nehodlám nic uspěchávat a dopřeji malé přesně tolik času, kolik ona sama potřebuje. Jednu radu od paní doktorky jsem ale využila – udělat si s partnerem hezkou chvilku 🙂 Odpoledne jsme tedy uposlechli rady paní doktorky a pak se šli projít po vesnici. Večer jsem cítila divné tlaky a jakoby malá sestoupila níže, stále se ale nic nedělo. Byla jsem už ve spojení se Šárkou, aby věděla, co a jak..

Šli jsme spát a v pět ráno mě probudil pocit na zvracení. Utíkala jsem na záchod, vyčistila se a od této chvíle měla pravidelné kontrakce co 8minut. Partner za pár hodin vyprovodil staršího syna do školy, on šel do práce (na můj popud, cítila jsem, ze to bude ještě trvat a ze potřebuji být sama). Doma si v tichosti prodýchávala co jsem potřebovala, zapnula si příjemnou relaxační hudbu, zapálila vonnou tyčinku. Psala jsem Šárce, ze to dnes bude, ať se po noční směně trochu vyspí.

Šárka měla ještě ten den zubaře, za sebou náročnou směnu a před sebou můj porod. Klobouk dolů, že to takto vše zvládáš Šári, jsi asi superžena 🙂 .. V 9 hodin jsem absolvovala on-line Daršan (duchovní požehnání), kdy jsem vlny měla stále pravidelné a čím dal více silnější. Po jedné vizualizaci u Daršanu jsem naprosto zřetelně uviděla před očima panenku Marii s dítětem v objetí. Nemívám před očima obrazy, a tak mne tohle dojalo a věděla jsem, že vše bude v pořádku. Poté jsem si psala opět se Šárkou, která mi doporučila udělat si napářku. Naposledy jsem si uvařila ty krásně vonící bylinky a šla si je užít. Po napářce se kontrakce rozjely a zkrátily na dobu 3minut.

Stále jsem ale byla v klidu, a tak si vše prodýchávala, měnila polohy a těšila se na příchod našeho miminka. Okolo půl druhé jsem psala partnerovi, ať už jede domů. Byli jsme doma do tří hodin, dobalili ještě zbytek věcí a vydali se na cestu. Byla sice krátká (cca 10min), ale kontrakce v sedě stály fakt za to. Cesta do porodnice z parkoviště v kontrakcích byla také zábavná, hlavně při potkávání kolemjdoucích:) Při příchodu nám otevřela sestřička Olga, která nás hned i otestovala na Covid. Jen co nás otestovala, objevila se Šárka ve dveřích a bylo vše tak, jak má 🙂 Hned při příjezdu se ukázalo, že jsem otevřená na 4cm. Dle bolesti jsem čekala více, ale lepší něco, než nic 🙂

Stále se vše stupňovalo. Díky skvělému personálu nám byl udělán nadstandardní pokoj z obyčejného pokoje, kde jsme s partnerem strávili chvíle až skoro do porodu. Bolelo to už opravdu hodně, hledala jsem polohu, ve které by mi bylo nejlépe, ale bylo to už jedno, opět jsem to musela prostě přežít. Po chtěném klystýru (kde jsem do příště – pokud ještě nějaké bude – poučená, ze jej budu chtít hned zkraje, kdy ještě nejsou kontrakce tak rozjeté) jsem byla na záchodě a cítila, ze se už malá dere ven. Vybavuji si vtipný moment, kdy jsem zavolala na partnera – zlatoooo, v tom se otevřely dveře, tam Šárka, koukla se na mě a říká- pojď!!

Chytla mě za ruku a už jsme pospíchali na porodní sál 🙂 Byl to stejný sál jako před šesti lety, takže jsem hned zavítala ke známé porodní stoličce, odkud jsem se už nehnula. Partner rozsvítil naši solnou lampu, která byla se mnou i poprvé. Měla jsem už pocit na tlačení, kontrakce byly velmi intenzivní, hodně hodně bolavé, ale když mi Šárka řekla, ať si sáhnu a že ucítím hlavičku, bylo to něco úžasného. Byla tam! Přesně mezi dvěma světy, ještě uvnitř, ale deroucí se ven k nám..

Bylo to dojemné a moc děkuji Šári, že jsi mi řekla, ať to udělám.. Co vadilo ještě příchodu na svět byl stále neprasknutý vak blan. Když mi Šárka řekla, že malá může být venku kdy budu chtít, a že to záleží jen na mě, chtěla jsem, ať je to co nejdříve. Nabídla mi, ať si zkusím vak prasknout sama, jestli chci. To jsem hned využila, ale bohužel se mi to nepovedlo, byl dost pevný, tak mi pomohla Šárka. Poté jsem na jedno velmi dlouhé zatlačení a za patřičného řevu porodila svou překrásnou holčičku. Hned jsem si ji vzala na sebe, partner moc rád vzpomíná na moment, kdy se narodila a já prý reagovala slovy – dejte mi ji, dejte mi ji! (což já si vůbec nevybavuji:) ).

Byla tak nádherně teplá, vlhká a klidná. Začala plakat až po několika sekundách. Šla jsem si s ní lehnout, všichni okolo byli úžasní, gratulovali, smáli jsme se, bylo to nádherné.. Když Elenka začala dost plakat a já na ni začala mluvit, utišila se a poprvé otevřela oči. Několik minut jsem se navzájem dívaly do očí. Tohle byla velmi silná chvíle a nikdy na ni nezapomenu.

Ač jsem těsně po porodu partnerovi řekla, ze pokud ještě někdy budeme chtít miminko, tak jedině adopcí..po uplynutí ani ne jednoho dne jsem změnila názor. Byl to tak neuvěřitelně silný zážitek plný klidu, harmonie a souladu se vším, co se dělo, že bych to moc ráda prožila ještě jednou. Naše holčička mne vyléčila. Zahojila rány, ukázala mi novou cestu a díky ni jsem pocítila bezmeznou lásku od první vteřiny, kdy jsem ucítila její hlavičku. Ač měla jen o 35g méně, než její bráška, opět mě ušetřila veškerých poranění, za což jsem opět velmi vděčná. Po porodu jsem si ji šla sama okoupat (původně jsem nechtěla, ale hned se několikrát pokakala, tak to bylo třeba) a tři hodiny po porodu jsem už ani nevěděla, že mám za sebou porod. Žádná bolest, žádné následky.. Jen láska, radost, štěstí a nepopsatelná vděčnost..

Děkujeme Ti Šárko. Tvá podpora je úžasná, jsi správná a pokud se někdy rozhodneme do třetice, tak jedině opět po Tvém boku, protože vím, že s Tebou proběhne vše přesně tak, jak má 🙂

Lukášek

Přála jsem si mít pěkný porod, takový na který budu s úsměvem vzpomínat. Chtěli jsme proto s přítelem vytvořit takové podmínky, aby tomu tak bylo. Začali jsme na internetu hledat porodní asistentky. Zaujala nás Šárka Janáčová. Po přečtení jejího osobního profilu, jsme se rozhodli jí zavolat. Po telefonickém rozhovoru, jsem si byla jistá, že této ženě důvěřuji a že ji chci mít u porodu. Měla jsem také pozitivní reference od kamarádek na porodnici v Krnově, tak jsem byla ráda, že budu rodit právě tam. Na osobní schůzce nám Šárka doporučila předporodní kurz jemného zrození, který jsme absolvovali. Také nám poradila, čím můžeme přispět k přirozenému porodu. Koupila jsem si aniball, datle, atd. přítel udělal napařovací židličku a příprava mohla začít :).

Protože jsem z Valašského Meziříčí, rozhodli jsme se být od 38 týdne u mých rodičů, kteří bydlí kousek od Krnova.

Ale dítě mělo jiné plány :). 37 tt plus 5 jsem doma začala mít v 16.00 hod kontrakce, tedy já jsem si byla jistá, že to jsou poslíčci. Napustila jsem si vanu. A říkala si, že jestli budu mít takové poslíčky týden, tak to nedám. Přítel byl naštěstí víc vědomý a rozhodl se zavolat Šárce. Ta nám poradila, abychom zkusili napařovat a pokud to nepůjde, abychom ihned vyrazili. Na židličce jsem nevydržela. Nedokázala jsem si představit, že hodinu a půl budu muset sedět v autě. A tak jsem odjezd oddalovala, s tím že jsem prvorodička a že mám ještě čas. Přítel však nebyl toho názoru a tak mě hnal do auta, abych neporodila doma. Brzy zjistil, že mluvit na mě, je absolutně zbytečné. No spíš jestli to chce přežít, tak nevhodné. Na jízdu autem v životě nezapomeneme. Jestli jste někdy viděli hollywoodský film, jak jede žena autem k porodu, tak to není fikce. Opravdu se to stát může. Přítel nebyl vzorem pro začínající řidiče a já nebyla vzorem pro matky, které chtějí rodit v tichosti. Na příjmu nás čekala již Šárka. Hned mi připomněla, jak mám dýchat a to mi velmi pomohlo. Zjistila, že jsem vstupovala do druhé fáze porodní. Uvědomila jsem si, že již dnes budeme držet naše dítě v náručí. K porodu jsem měla přichystanou hudbu, napářku a aromaterapii, nic z toho jsem však k vzhledem nedostatku času nevyužila. Šárka a přítel mi během porodu byli obrovskou oporou. Vyzkoušela jsem různé polohy a zkoušeli jsme, co mi bude nejvíce vyhovovat. Za chvíli mi Šárka oznámila, že již jde vidět hlavička a jakmile zavolala sestřičky z novorozeneckého oddělení, věděla jsem, že už bude dítě za chvíli na světě. Našeho Lukáška jsme již ve 20.25 drželi v náručí, což bylo pouze dvě hodiny po příjezdu na porodní sál, a poté si užívali poporodní bonding. Celou noc jsme s přítelem nemohli usnout a dívali se na ten klubíček štěstí, který spokojeně spinkal. Sen o přirozeném porodu se stal skutečnosti. Porod se stal díky Šárce a příteli příjemným zážitkem, který ráda vykládám ostatním. Příteli jsem řekla, že jestli budeme mít druhé dítě, tak rodím jen se Šárkou a v Krnově. Akorát to budeme muset lépe zorganizovat, nebo budeme bydlet v Košicích 🙂

Touhle cestou bych chtěla poděkovat Šárce, vynikající porodní asistence, příteli a příjemnému personálu, který mi pomohl s kojením.

Reneček

Mé představy o tom, jak bude asi probíhat můj porod, byly úplně jiné. Nikdy by mě nenapadlo, že budu rodit v příjemném prostředí s porodní asistentkou.

Poprvé jsem viděla porod na základní škole v devátém ročníku. Nebylo to nic drastického, ale i tak to ve mně zanechalo silný zážitek a určité obavy. Od té doby vždy, když se řeklo „porod“, vybavily se mi vzpomínky na porod vleže na zádech s nástřihem a spoustou krve kolem. Člověk to ale bral jako něco, co je údělem žen a co prostě musí vydržet, až to přijde. „Vždyť to zvládla každá.“ slýchávala jsem ze všech stran. (Tak vlastně popisovaly svůj porod všechny známé, které kdysi neměly jinou možnost, zvolily klasický porod bez přípravy nebo neměly takové štěstí jako já.) Strach z porodu však přehlušily biologické hodiny, které začaly tikat už před sedmi lety. Zítra to budou tři týdny, co se Renulka narodil a byl to ten nejkrásnější a nejsilnější zážitek v mém životě.

Milá Šárko, teď už vím, že to jde i jinak a nebylo se čeho bát. Velmi si vážím toho, že jsem Tě poznala i Tvé opravdu náročné práce, kdy jsi snad nepřetržitě k dispozici nastávajícím maminkám, přivádíš na svět nové životy a činíš lidi šťastnějšími. Musí to být nesmírně náročný koloběh, který na sobě nedáváš znát. Ze srdce Ti děkuji, že si tam byla se mnou. Věřím, že pro každou z maminek, kterou si v její den doprovodila, budeš SESTROU ROKU právě TY.

Sedm let jsem se snažila otěhotnět a miminko bylo mým největším přáním. Po nespočtu vyšetřeních, laparoskopii a hormonálních léčbách jsme se smířila s tím, že poslední šance bude umělé oplodnění. Ke všemu se rozpadl můj dlouholetý vztah. „Proč zrovna já nemůžu mít dítě?“ říkala jsem si snad tisíckrát.

S Patrikem jsme se poznali na svatbě našich přátel před rokem a půl. Tenkrát jsem ještě netušila, že ten na první pohled tichý muž obrátí naše životy naruby a nastartuje je tím správným směrem. Zjistila jsem, že v životě se vše se děje z nějakého důvodu a všechno je, jak má být. A na to nejlepší se prostě musí počkat.

Snad stokrát jsem si představovala, jaké to bude, až jednou konečně spatřím ony dvě čárky na těhotenském testu. Když se to stalo, nemohla jsem tomu uvěřit. Byl to doslova výbuch nepopsatelných emocí. Celé těhotenství proběhlo neuvěřitelně rychle. Těšila jsem se, jak si ho užiju, když jsem na to čekala tak dlouho, ale celá ta koronavirová situace všechno kazila, i když jsem vcelku pozitivní člověk. Se sílícími opatřeními, masáží medií a přírůstkem nakažených jsem začala pociťovat strach o ten malý uzlíček ve svém břiše. Začal sílit také strach z porodu a z toho, jak to vlastně celé bude probíhat. S každým měsícem v izolaci bez přímého kontaktu se širší rodinou a přáteli se začala dostavovat také jakási deprese. V sedmém měsíci přišel Patrik s tím, že se přes všechna opatření zřejmě v práci Covidem nakazil a samozřejmě jsem byla pozitivní také, čímž se všechen můj strach ještě prohloubil. Nikomu nepřeji ten pocit, kdy si říkáte: „Jak vědí, že to opravdu nebude mít nějaké následky?“. Snažili jsme se nepodléhat panice a vše jsme naštěstí prošli s relativně mírným průběhem.

Děkuji za každou možnou hodinu těhotenského plavání a cvičení, kdy jsem mohla přijít na jiné myšlenky a kde jsem se mohla setkávat s vždy usměvavou Šárkou Janáčovou, která dovedla poradit, povzbudit a uklidnit všechny nastávající maminky. To, že jsem Šárku oslovila a požádala ji, aby mě doprovodila k porodu, bylo mé nejlepší rozhodnutí. Měla jsem doporučení od spousty svých kamarádek, ale osobní zkušenost s ní předčila má očekávání.

Patrik měl o porodu nejspíš stejné představy jako já a nějak jsem předpokládala, že u toho nebude chtít být, nebo to kvůli opatřením nebude možné, proto jsem byla vděčná za Šárku, která tam bude se mnou. Všechen strach a obavy opadly už po první schůzce. Předporodní přípravu Patrik absolvoval se mnou a probíhala ve velmi příjemném a přátelském duchu. Šárka nám řekla, jak vše bude probíhat, zeptala se nás na naše přání, udělila nám spoustu cenných rad, jak si zpříjemnit poslední měsíce těhotenství a co můžeme udělat pro to, aby samotný porod proběhl co nejlépe a pokud možno bez poranění, zodpověděla všechny otázky a pomohla nám s formuláři. Od té chvíle jsme si začali těhotenství více užívat. Patrik se začal více zajímat a zapojovat do příprav na příchod našeho miminka. Zlepšila se naše komunikace a ujistil mě, že u porodu chce být se mnou. Díky Šárce jsme se začali těšit na všechno, co přijde. Poctivě jsem relaxovala u bylinné napářky, pila čajíky, prováděli jsme masáž hráze, zobala jsem datle, Pupálku i homeopatika, vyzkoušela Aniball. Cítila jsem dobrý pocit z toho, že dělám něco i pro sebe a Patrik mě ve všem podporoval.

Na Silvestra jsme vyrazili na krásnou procházku na Ježník, která nás zmohla tak, že jsme půlnoc téměř zaspali. Brzy ráno mě probudily bolesti v podbřišku připomínající menstruaci. Nepřikládala jsem jim váhu, i když sílily a byly vcelku pravidelné. Myslela jsem, že jde o poslíčky, kteří se do té doby nedostavili, a tak jsem netušila, jak mají vypadat. Vyrazili jsme tedy na dopolední procházku, ze které jsme byli brzy zpátky. Od bolestí nepomohla ani horká vana, ba naopak odpoledne zesílily natolik, že jsem se poprvé rozhodla napsat Šárce. Ta se mě na vše vyptala a zhodnotily jsme, že to ještě bude trvat, protože neodešla ani hlenová zátka ani plodová voda. V 16 hodin jsem si dala oběd a šla si udělat napářku. Patrik přes moje neustálé funění usnul u tradičního Mrazíka. Nejsem zvyklá si stěžovat, proto moc nevěřil tomu, že by se Reneček měl narodit už ten den. Bolest začala být těžko snesitelná a zvracení mě vylekalo natolik, že jsem v 18 hodin volala Šárce s tím, že cítím, že musíme do porodnice, i když stále nic neodešlo.

Vzhledem k bolesti nebylo možné přemístit se tak rychle, i když jsme měli vše sbaleno a připraveno. Do porodnice jsme dorazili až po 45 minutách. Když jsem ve dveřích uviděla Šárku, nesmírně se mi ulevilo. Uklidnila mě, že vše bude v pořádku, vedu si výborně a všechno společně zvládneme. Jakmile mi natočila ozvy, něco ze mě spadlo tak, že mi doslova praskla plodová voda. Bolest se najednou stala snesitelnější. Po vyšetření nás pan doktor poslal ihned na sál a Šárka mě ujistila, že Reneček za chvíli bude mezi námi. Asi to zaskočilo mě i Patrika. Vše se odehrálo tak rychle. Renulka se narodil na porodní stoličce na několik málo zatlačení zhruba hodinu od příjezdu do porodnice. Šárka mi ho hned dala do rukou. Nikdy nezapomenu nasládlou vůni plodové vody a pocit, kdy jsem k sobě své teplé, vlhké a voňavé miminko poprvé přitiskla. Je to neuvěřitelné, ale od této chvíle jsme rodiče. Děje se to běžně na celém světě tolika lidem každou minutu, ale dokud to nezažijete na vlastní kůži, nedovedete si vůbec ten jedinečný pocit představit. (A to je jen začátek!)

Po chvíli nás Šárka pomalu přemístila na lůžko, kde došlo k přirozenému dvouhodinovému bondingu , během kterého proběhl porod placenty, přestřižení dotepané pupeční šňůry a lékař provedl poporodní vyšetření a ošetřil drobná poranění. Od samotného porodu jsem kolem sebe vnímala více postav v rouškách s usměvavýma očima a laskavými slovy, ale až teď jsem byla schopná si je prohlédnout. Jsem vděčná, že Patrik mohl být po celou dobu na sále a držet mě za ruku, že mohl být u narození našeho syna a přestřihnout mu pupeční šňůru. Jsem na něj pyšná stejně tak, jako je on určitě pyšný na mě. Děkujeme celému týmu zdravotníků, který se o nás staral a měl zrovna na Nový rok 2021 v 19:55 hodin službu – Šárce, která nám zprostředkovala ten nejkrásnější zážitek svým úsměvem, klidem, profesionálním a přátelským přístupem, tím jak se o nás starala od příjezdu až po příchod na pokoj, tak panu doktoru Jozefu Pitoňákovi, paní Marušce Svobodové i paní Irence Studecké, kteří tam byli s námi a citlivě provedli všechna poporodní vyšetření.

Až po příchodu na pokoj jsem začala vnímat i ostatní věci. Velice mě překvapilo prostředí i personál krnovské porodnice. S Patrikem jsme se rozhodli pro nadstandardní pokoj, na kterém s námi mohl zůstat přes noc. Oba jsme se tam cítili velice příjemně a hlavně jsme mohli být spolu a užívat si první chvíle jako rodina. Jelikož jsme přijeli v pátek, zůstal tam s námi až do neděle. Byla jsem ráda, protože druhý den po porodu se dostavila únava a jiná poporodní trápení (zejména s kojením) a v těchto chvílích mi byl velkou oporou. Stejně tak si velice vážím trpělivého, obětavého, profesionálního a přátelského přístupu všech sestřiček i lékařů novorozeneckého i gynekologicko-porodnického oddělení nemocnice v Krnově, protože jejich práce na novorozeneckém oddělení také není vůbec jednoduchá a přesto ji zvládají s úsměvem a notnou dávkou empatie. Děkuji jim za to, jak krásně o nás pečovali. Jen díky nim jsme s Reném odcházeli domů s úsměvem i my a s pocitem, že jsme vybaveni základními dovednosti tak, abychom se o ten náš malý poklad dokázali postarat.

Z celého srdce děkujeme za všechno. 

Viktorek

O tom, že chci rodit se Šárkou jsem věděla už u pozitivního těhotenského testu. Poznaly jsme se již v prvním těhotenství, kdy jsem chodila na těhotenské plavání. Bohužel poprvé nám doprovod nevyšel. První porod mi tak trochu vzal mou představu o krásném pohodovém porodu. Samozřejmě jsem porodila, ale nebylo to ono. Zůstalo mi v hlavě utrpení, bolest, zoufalství. Jsem ovšem člověk co se nevzdává a věděla jsem, že to podruhé bude mnohem lepší.

Během těhotenství jsme se potkávali zřídka kvůli nouzovému stavu. Plavání i cvičení jsem stihla jen párkrát.

Na předporodní přípravu jsem dojela i s manželem, kde se se Šárkou seznámili. Vše jsme probrali, řekli jsme si své představy. Dostala jsem rady jak se na porod připravit (bylinky, napářky, homeopatika, Aniball, masáž hráze), ale hlavně mě Šárka uklidnila a ujistila mě, že to spolu zvládneme.

Už několik týdnů před porodem jsem měla nepravidelně poslíčky. Pořád jsem doufala, že už porodím a ono ne. Malý se rozhodl přesně na termín. Někdy po půlnoci 4.1. 2021 mě začali budit bolesti, už jsem tomu po těch týdnech nevěnovala pozornost a snažila se spát. Kolem 2 hodiny už to nešlo. Vstala jsem, našla aplikaci na kontrakce a byla jsem dost překvapená, že jsou už co 3 minuty cca 50 vteřin trvající. Pořád mi nedocházelo, že už rodím. Pro jistotu jsem dobalila věci do porodnice, bolesti začali sílit. Pořád to bylo snesitelné, vzbudila jsem manžela a zkusila vanu. Bolesti stále sílili, interval pořád stejný. Kolem 4 ráno volám Šárku a jedeme. Potkáváme se 4:45 před porodnicí a já jsem díky Šárce v klidu. Bolí to, ale mám tu známou tvář. Jdeme spolu na oddělení, nikdo nás neruší, papíry máme vypsané už ze schůzky. Natáčíme KTG, manžel se převléká. Všechno v pohodové náladě. Přijela jsem otevřena jen na 2 cm. Proběhla ještě kontrola paní doktorky a šli jsme na sál

Na sále jsme zkoušeli co šlo. Napářka, stolička, sprcha. Šárka kolem mě pořád pobíhala, masírovala, nahřívala záda i hráz, radila polohy, nabízela pití a kontrolovala miminko. Vše byly rady a rozhodnutí nechala vždy na mě. Při další kontrole teče plodová vodu. Bolesti stále sílili a já to začala vzdávat. Chtěla jsem cokoliv ať už je to za mnou. Bolest ze mě udělala malé protivné dítě, nedokázala jsem už nic moc vnímat. Na epidurál už bylo pozdě, byla jsem otevřená na 6 cm. Myslela jsem, že to nemůžu zvládnout. A za chvíli už jsem měla potřebu tlačit. Manžel mi pomohl dojít na porodní stoličku, kde mi Šárka oznamuje, že už cítí hlavičku a nechá mě na ní sáhnout. Bylo to něco úžasného. Už byl skoro s námi. Měla jsem velký strach, že se celá potrhám. Šárka mě uklidňovala, nahřívala hráz a pak už to šlo rychle. Nevím kolik zatlačení to bylo. Bylo to bolavé, ale přesto tak krásné a vysvobozující. V 9:35 na nás vykoukl náš miláček Viktorek. Ihned mi ho Šárka podala už jsem ho nedala z rukou. Byl to nepopsatelný pocit, pocit šťěstí, lásky, euforie, úlevy…Nemohla jsem uvěřit, že jsem to zvládla, že už je s námi. Ještě s pupeční šňůrou jsme přešli na lůžko. Manžel přestřihl dotepaný pupečník. Porodili jsme placentu a už jsme se jen mazlili a užívali si první společné chvíle.

Po dvou hodinách mazlení šel manžel malého okoupat, já šla se Šárkou do sprchy a následně jsme se všichni potkali na pokoji. Malý se narodil s váhou 4190 g a 53 cm. Byl opravdu veliký a i přes to jsem to zvládla bez poranění. Je to pro mě opravdu zázrak. Z porodu si odnáším jen to nejlepší a to opravdu jen díky Šárce. Nikdy jí dostatečně nepoděkuji za vše co pro nás udělala. Její úžasný kamarádský, lidský, profesionální a velmi laskavý přístup se jen tak nevidí. A také její svatá trpělivost. Další dítko už jsem neplánovala, ale po takovém porodu už si nejsem tak jistá. Pokud někdy, tak jedině znovu se Šárkou. Myslím, že každá žena by měla zažít takový krásný porod. Děkujeme Šáry ❤

Sofie

S Šárkou jsem se poznala někdy v roce 2009 při mých prvních doprovodech klientek v Krnovské porodnici. Šárka vynikala profesionalitou a lidskostí. Když jsem jako dula přijela s ženou k porodu a sloužila Šárka, věděla jsem, že to bude koncert. Vždycky jsem si říkavala, že bych se jí nebála svěřit ani svou dceru. Ale aby se toto mohlo stát realitou, musela jsem pár dní, týdnů, měsíců v ní, při každé příležitosti, živit myšlenku, že by se měla dát na dráhu soukromé PA. Nakonec to rozhodnutí přišlo a já jsem z toho měla velkou radost.

První myšlenka byla, no to je bomba, mít možnost domluvit si Šárku k porodu. No a když otěhotněla moje snacha, tak jsem jí nechala proběhnout třemi porodnicemi a nakonec v jejím výběru opravdu zvítězila Krnovská porodnice se Šárkou. Porod samotný probíhal rychle, hladce, bez zásahů… Šárka byla nejen ten zkušený zdravotník, ale i výborná psychická podpora pro mne jako nastávající babičku.

Prožívala jsem to úplně jinak, než doprovody svých klientek. Jak je člověk emočně zaangažovaný, je to fakt jiné…Nezapomenu na to její “ale klíííd babko” Vnučka se narodila na porodní stoličce, jemně svým tempem a snacha byla naprosto bez poranění. Tímto Šárce moc děkuji a moc si jí cením, za to jaká je a přeji si, ať v této přínosné a zároveň nelehké práci porodní asistentky ještě pár let vytrvá, aspoň do té doby, než se mi narodí všichni vnuci. Jana Čurdová dula ČAD a novopečená babička Sofinky.